Krajina večného cyklónu

Lilian Gishová byla představitelkou dívek zkoušených osudem, naivních a čistých hrdinek, které si i přes nepřízeň osudu zachovávaly čisté duše. Spoluprací s Victorem Sjöströmem však našla uplatnění pro mnohem komplexnější herectví a konečně i místo, kde mohla dokázat, co všechno umí. Její hrdinka je jemná, naivní, ale velmi rychle chápe, dokáže se přizpůsobovat a vlastně si nikdy nestěžuje. Spolu se stále silnějším působením větru, který je všudypřítomný, cítíme, že i ona se mění a téměř v závěru se všechno zhroutí. Právě závěr je neuvěřitelně silný zážitek. Viděla jsem kratší verzi a mám pocit, že tomu něco chybělo, takže se na to určitě podívám ještě jednou. (11.02.2023)

Žasnu nad tím, jak úchvatně v těch dávných dobách Sjöstrom, mistr řemesla, režíroval. The Wind se v jeho rukou proměnil v plynule vyprávěný, svižný a díky narativní jemnosti až strhující příběh. Příběh poměrně prostý co do fabule, ale krásný hloubkou postav, o nichž vypráví. Křehká dívka Letty je devastovaná ani ne tak drsným podnebím "krajiny věčného cyklónu", jako nehostinností zdejších obyvatel. Bezbrannost a bezmoc v jejím souboji s krajní životní situací představuje Lillian Gish způsobem, díky kterému se do jejího herectví nelze nezamilovat. Dokáže mimicky vykreslit pestrou paletu emocí a stavů a pohnutek; pouhou tváří vypráví příběh své postavy zcela bravurně. I obsahově tak patetická scéna, kdy Letty strachem propadá do šílenství, je díky Gish k mému velkému překvapení neuvěřitelně přesvědčivá a tedy i dojemná. Druhá hlavní role v podání Larse Hansona, který bez problému přechází z komické postavy do tragické s tím, jak jeho bezstarostný Lige zažívá životní zlom, je také bravurní. Moment, kdy tento prostý venkovan pochopí, že jeho naivní představa o životě se rozplývá i se vší bezelstnou radostí, kterou do ní vložil, patří mezi nejsilnější ve filmu. Vedle těchto dvou ale díky suverénnímu režijnímu vedení vynikají i ostatní: co postava, to jasně vykreslený typ, počínaje již perfektní vizuální stylizací (zamračená hrubozrná Cora porcující prase, šaškovitý strejda kovboj Sardough...). Tam, kde nestačí herci, vypráví Sjöstrom geniálním střihem, jímž s lehkostí mistra rozhýbává potřebné souvislosti. Dokáže díky němu vytvořit výsostně dramatické scény, například při konfrontaci novomanželů. V závěru gradujícím k nesnesení napíná diváka na skřipec tím, jak mu poťouchle ukazuje jen část děje a nechává situaci dramaticky otevřenou až do konce. Nevěřil bych, že v té době filmové vypravěčství mohlo dosáhnout tak suverénní a zralé vypravěčské promakanosti. Děkuji Sjöstromovi za humor, napětí, strach i dojetí. Vše v míře vrcholné. (03.01.2011)

Asi ma už nebude prekvapovať, že najsilnejšie filmové dramata, majú svoj pôvod v druhej polovici 20. rokoch minulého storočia ( SUNRISE, THE CROWD, THE DOCKS OF NEW YORK... ). Pretože THE WIND je podobne silnou ukážkou práce s emóciami na vizuálne unikátnom podklade. A zrejme som nevidel úplnú verziu ( zhliadnutá 75 min ), čo mi dáva za pravdu, že niečo tomu v maximálnom hodnotení stojí. (01.10.2017)

Sjöstromovsky pojaté drama, v jehož epicentru i tentokrát stojí neúprosný přírodní živel v kontrastu s nevinností křehké dívky. Přestože se děj odehrává v tehdejší Americe (kde je i natočen), divokost a nespoutanost přírody tu je snad ještě ostřejší než v režisérových klasických švédských dramatech. Vítr a písek kdesi v americké prérii je zachycen s takovou dravostí a samozřejmostí, že realita se pro cizince mění v naprosté peklo. Tou cizinkou je mladá Letty, která přichází ze sluné Virginie žít k příbuznému. Okamžitě se stává středem pozornosti, což dosti nelibě nese jeho manželka. Hrubé a arogantní chování tak na sebe nenechá dlouho čekat a kulminuje v ostré hádce na tanečním bálu. Letta se raději provdává za prvního nápadníka a odchází žít do nehostinných, věčně zavátých plání. Zpočátku klasicky stavěné drama se hlavně díky Sjöstromovu citu mění v originálně gradované dílo, kde milostný cit je někdy stejně surový jako vyprahlá příroda. (12.07.2004)

Sjöström točit opravdu uměl a mezi režiséry němé éry patřil mezi nejlepší (a dnes patří mezi klasiku). Lillian Gish jsem už viděla v nepřeberném množství filmů, ale převážně u Griffithe, proto je u mě práce se Sjöstömem vítanou změnou. Film má náboj a spád, nenudí. Síla přírody a jejich živlů je vykreslena opravdu skvěle, příběh sám o sobě je navíc skvělým dramatem nejen o lidských vztazích, ale i o vnějších vlivech (zde nemilosrdná příroda) a o tom, kam až nás můžou zahnat. (15.06.2013)