Odviate vetrom

Ano, je to klasika, a do těch se nekope. Ale já si nemůžu pomoct. Ze 30. let jsem viděl několik zcela jistě povedenějších filmů, které se nikdy takovouhle klasikou nestaly, ač by si to zasloužily určitě více. Tohle je lehce nadprůměrná rozvleklá historická romance s dobrými hereckým výkony, ale nic víc. (13.08.2002)

Musím přiznat, že jsem se tohoto filmu bál. Měl jsem ho na HDD už nějaký ten pátek (lépe řečeno, nějaké ty dva, možná i tři roky) a děsila mě (hlavně) ta délka. Holt čtyři hodiny jsou čtyři hodiny. Až před pár dny jsem se konečně odhodlal, našel si klidné čtyři hodiny a šel do toho. A výsledek? Nelituju. Gone with the Wind je opravdu epický film. Začíná nenápadně, aby pak přešel do období války, pak do poválečného období, pak zase o něco dál… zkrátka a dobře, v posledních momentech, kdy film končí, jsem si vzpomněl, jak začal a jakou cestu jsem se snímkem a postavami ušel. A přišlo mi, jako bych těch 12 či kolik let prožil opravdu s nimi. A to se mi u mnoha filmů nestává a možná proto je tento film považován za jeden z nejlepších snímků všech dob. Herci jsou skvělí, kamera dokonalá, hudba podmanivá. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se ani jednou nepodíval na hodinky. Ale upřímně můžu říct, že vždy, když jsem se podíval, byl jsem překvapený, kolik času uplynulo. Až budu někomu opět vysvětlovat, proč staré filmy mají své kouzlo, tento film uvedu jako příklad toho nejpoctivějšího, co se v tehdejším Hollywoodu natočilo. 100 %. P. S. A český název mi nesedí, byť zachytil to nejdůležitější. (25.09.2012)

Až teď jsem si uvědomil, že jsem dosud při hodnocení filmů až příliš plýtval označením "epický". Kvůli tomu teď nevím, jaké slovo použít pro vystihnutí tohoto veledíla... Gone with the Wind je totiž opravdu monumentální a vtahující exkurze do idealizované atmosféry "Starého Jihu", u níž nevíte, zda máte první žasnout nad výbornou kamerou, vypiplanými kulisami, nebo charismatickými herci. Překvapilo mne, že zmíněná idealizace přeci jen nezacházela až do krajností a a bohatí Jižané nebyli vykresleni jen jako vznešení a ctnostní kavalíři poskytující práci přírodou až tak neobdařeným černochům, ale také jako pěkni necitové, pokrytci a hrabivci. Ostatně právě vztah mezi Scarlett a Rhettem je v tomto ohledu velmi výmluvným. Malou, leč nepřehlédnutelnou, vadou na velké kráse je ovšem poslední hodina. Ne že by snad film v jejím průběhu začal nudit, to chraň pánbůh, ale většina dění v ní působí jako nadbytečný dodatek, který už není tolik zajímavý. A co je hlavní - s počátkem čtvrté hodiny se mi už (svým chováním) začala protivit Scarlett, do níž jsem byl do té doby platonicky zamilovaný :) 90% (27.12.2010)

Tak tomuto já říkám postelový film, protože kdybych vyrazil (samozřejmě jen hypoteticky) na snímek s takovou stopáží do kina, má prdel by poznala středověk, jak by řekl Marsellus Wallace. Stopáž byla vskutku opulentní, a to tvůrci předlohu notně (a nutně) okleštili, aby se z příběhu nestal osmihodinový maraton. Knižní předlohu jsem četl a řekl bych, že se filmařům podařilo vystihnout autorčin hlavní záměr, čímž museli notně vytočit dnešní BLMáče, kteří jistě kakají kolmo vzhůru z toho, že zde byla prakticky ignorována palčivá otrokářská otázka. Mě to nikterak netrápilo, protože má rodina, kam až paměť sahá, nevlastnila jediného otroka, tím méně prosperující plantáž. Proto necítím ani nepatrnou část kolektivní viny za to, že si Anglosasové i mnozí další kmenové zajišťovali dovoz levné pracovní síly z afrického kontinentu. A tak jsem si mohl snímek v klidu užívat, protože mě bavilo, jak si Vivian Leigh parádně dávala tu zprvu jen zhýčkanou, sebestřednou fiflenu, která se postupně měnila v sebestřednou, pragmatickou machiavelistku. Na filmu bylo jasně patrné, že už něco pamatuje, ale třiaosmdesát bych mu fakt nehádal. Za mě dobrý. / Poučení: Na místě jižanského civilisty bych na příchod Shermana nečekal. (18.03.2022)

Dějinný kontext celé té mnohotvárné novosvětské fresky slouží jen jedinému – velkorysému prokreslení jedné umanuté keltské duše, slepě se ženoucí k chýře eventuelního rodového trvání a obětující se zemskému magnetismu. Rodina a půda, projektované ve vztah s vysněným mužem či v péči o farmu, hromadění majetku a v společenskou integraci, jsou neslábnoucími leitmotivy Scarlettiny cesty. Zkušenost válečné oběti, krajního tělesného vysílení ani nezbytných úskoků v novém – institucionalizovaném – systému nevychýlí tyto životní souřadnice ani nepatrně a až sled vrcholných tragických prožitků – v krajním, nenávratném bodě – hlouběji osvětlí jejich pravou povahu a ozřejmí smysl té zdánlivě nepochopitelné životní poutě. Life. (19.05.2015)