Muži, ktorí nenávidia ženy

Bolo by neadekvátne vyčítať filmu absenciu emocionality či chladné poňatie príbehu, pretože niektoré námety ždímanie sĺz jednoducho nevyžadujú. Keď už však samotný dej nemá čo ponúknuť a scenár recykluje desiatky už videných thrilerovských schém, tak nemám potrebu zvyšovať hviezdičky len pre to, že to natočil Fincher. Film je zbytočne dejovo rozvrstvený, vraždenie či profil vraha nedosahuje potrebnú hĺbku, deviantná Lisbeth je pre ostatné pokračovanie úplne zbytočná a jej motivácia (a rovnako i motivácia vraha a Blomkvista) zostáva záhadou. Hrozivé tóny Howarda Shorea v Sedem alebo Mlčaní jahniat dotvárali stiesnenú atmosféru na maximum, no tu je hudba pomerne mdlá. Utieram slzu nad ďalším Fincherovým počinom, ktorý ho natočil ako za trest - je elegantný a presný, no necítiť v ňom žiadnu iskru či osobný vklad. Už mi je naozaj smutno za delikátnymi thrilermi 90.rokov, ktoré pod Fincherovým vedením vyvolávali skutočné emócie, hrôzu, napätie či možnosť pitvať psychiku šialených vrahov. Kedy zas niečo podobné natočí? (29.03.2012)

Z vyjímkou filmových serií, spolu jednotlivý filmy zásadně nesrovnám, ale tady ať chci nebo ne se tomu prostě neubráním. Musím se přiznat, že jsem byl dost překvapen z tak vysokého hodnocení těchto mužů, ale pak jsem si přečetl něktreré zdejší komentáře a je jasno, někteří uživatelé ani tak nehodnotí film, jako jméno režiséra, čili další režisérský syndrom made in csfd. Mě osobně tahle americká verze přijde nejen, že nepřinosná, ale i podstatně hůř odvypárvěna než její švédská sestřička například vztah mezi Lisbeth a Mikaelem byl daleko lépší ve švédský verzi, opakovaný šukání je filmařsky mnohem lehčí než "pouhé" pohledy titulních hrdinů. Složitější a pro mě nepřehlednější styl vyprávění v této verzi zcela ubíral na spádu a napětí. Hudba stála taky za hovno a jediný co tenhle film táhne alespoň ke slabšímu průměru jsou výkony herců byť Noomi byla mnohem charismatičtější než Rooney a Daniel taky nedokázal přehrát výkon Michaela a to mám nultou sedmičkou jejího veličenstva setsakra rád. No a teď si tady jdu spočítat kolikrát je zde napsáno, že Fincher je nejlepší režisér na světě, samozřejmě jen do tý doby než uvidíme novýho Batmana nebo cokokoli novýho od Nolana, že ? (24.01.2012)

Fincher je možná filmový génius, ale zázraky pořád neumí. Knihu jsem nečetl (teď to asi napravím, když mi ji doslova strčili do ruky), ale její příběh je strašně nefilmový a na plátně nezajímavý. Švédský "originál" mě proto nudil. Fincher mě naštěstí nenudí, jeho režie je rozhodně skvělá, ale pořád to má daleko do nějakého velkého zaujetí nebo spokojenosti. Mám dát čtyři hvězdy za řemeslo, nebo tři za dojem? Nevím... 70% a na počtu hvězd netrvám. (15.12.2011)

Takhle znepokojivé dusno jsem v kině už dlouho nezažil. Originál jsem schválně neviděl, ale remake na mě zapůsobil dost. Jsem rád, že Fincher dal přednost Lisbeth před Mikaelem, jelikož její postava je mnohonásobně zajímavější, i když Craig hrál tentokrát dobře a hlavně civilně. Některé scény jsou vážně drsné, nešetří se záhadami, tíživou atmosférou, nahotou i proklatě černým humorem. Tempo snímku ke všemu výborně nakopává hudba od Atticus Rosse (spolupráce na dvou albech kapely Korn) a Trenta Reznora (lídra dravých Nain Inch Nails). A ta úvodní titulková sekvence je bezesporu nejlepší intro, co jsem za poslední roky viděl. Přesto se neubráním dojmu, že Fincherovi sluší jeho vlastní projekty, kde se nemusí držet v přísných mantinelech, a naopak může vypustit svoje umělecké démony naplno. P.S: Speciálně pro kolegyni Wipschku: hodnocení bych viděl tak na 84,2% :) (12.01.2012)

Vzpomínáte na sympatickou dívku, které dala Marku Zuckerbergovi v úvodu The Social Network kopačky? Tak si ji zkuste představit prošpikovanou piercingy, s pankáčským čírem na hlavě a tričkem FUCK YOU YOU FUCKING FUCKER na hubeném bledém těle. Milujte ji, nebo nenáviďte, ona to sama jinak neumí. Lisbeth Salander. Ač film respektuje zdvojenou (v dalších dílech ještě znásobenou) vypravěčskou perspektivu knihy, těžko se ubránit dojmu, že Finchera více fascinuje androgynní hackerka než hledáním pravdy posedlý reportér. Pro asociální hrdiny nabourávající systém projevil tvůrce odjakživa tíhnoucí k anarchii, přítomné v jeho filmech třeba skrze znásilňování žánrových konvencí, slabost již dříve. Pravda, slabost zřejmě není dvakrát vhodný výraz. Vyvolává asociaci soucitu, pochopení, citové spřízněnosti – nic z toho Fincher vůči svým postavám neprojevuje. Nedrží nad nimi ochrannou ruku, což s ohledem na žánr a charakter (s)páchaných zločinů vyvolává intenzivní strach, že se hrdinům může přihodit prakticky cokoliv. I v případě, že jste četli knihu/viděli švédskou verzi a víte, k čemu kdy dojde. Přístup „zajímejte se o postavy, jestli chcete, pro mě jsou důležitější informace“, bych nenazýval bezcitným, je jenom maximálně koncentrovaný na sledovanou problematiku a připomíná Lisbethino uvažování na základě konsenkvenčních analýz. Každá prezentovaná informace bude dříve či později zužitkována. Každá postava, každý čin poslouží vyprávění. Nejchladnokrevnějším příkladem pragmatického chápání lidské bytosti jako nositele zužitkovatelných informací pro mne bylo Mikaelovo setkání s dcerou, které neslouží k přiblížení protagonistova osobního života, pouze k posunutí vyšetřování. Lhostejnost vůči člověčím emocím nevychází jen z režisérova „strojového“ perfekcionismu – patří mezi hlavní témata filmu. Žádná z představených rodin není funkční (Mikael se rozvedl, Lisbeth svého otce zkusila upálit), v té největší byly city nahrazeny penězi. Náklonnost je vyjadřována sexem. Drcení veškerých jistot pokračuje diskreditací systému, který z Lisbeth udělal nesvéprávnou psychopatku a účinný není ani při vyšetřování zločinů, jež lze prokázat leda za cenu jiných trestných činů. Naprostá beznaděj je navrch posichrována dotěrným venkovním mrazem, v němž vám ale nakonec nějaký magor přivodí vážná vnitřní zranění s menší pravděpodobností než v navenek bezpečných vyhřátých příbytcích. V neposlední řadě i díky nervní hudbě, přelévající se nevypočitatelně v hluk prostředí a zpět a tudíž pořád „přítomné“, jsem měl nedobrý pocit nejen během nejbrutálnějších scén, ale od začátku do konce. Natočit podle knižního bestselleru (čili jde v zásadě o takzvaný pre-sold produkt) a v rámci systému postaveného na feel good filmech něco takhle zneklidňujícího, považuji za akt skoro stejně podvratný jako vlepování políček s obnaženým mužským přirozením do filmů pro děti. 85% (15.12.2011)