Réžia:
Gustavo TarettoScenár:
Gustavo TarettoKamera:
Leandro MartínezHudba:
Gabriel ChwojnikHrajú:
Pilar López de Ayala, Javier Drolas, Inés Efron, Carla Peterson, Rafael Ferro, Adrián Navarro, Miguel Dedovich, Jorge Lanata, Alan Pauls, Romina PaulaObsahy(1)
Identita velkých měst spočívá v jejich budovách. Dnes je to často chaotická směs různorodých a neslučitelných architektonických stylů. Kontemplací o Buenos Aires přechází snímek zároveň k pozorování jeho stejně nesourodých obyvatel: Martín je allenovsky neurotický intelektuál, „ajťák“, kterému internet přiblížil svět, ale zároveň ho vzdálil životu. Přítelkyně mu utekla do Ameriky a nechala mu psa. Je typickým obyvatelem metropole stejně jako Mariana. Oba žijí ve stejné čtvrti, ulici, bloku... Jejich cesty se každý den kříží, aniž by jeden o druhém věděl. Když Martín stoupá po schodišti nahoru, Mariana míří dolů, když on nastupuje do autobusu, ona vystupuje. V kině sedí ve stejné řadě, nikdy si ale nevidí do tváře. Potkají se jednou doopravdy? Příběh míjení sobě souzené dvojice zpracoval režisér již ve svém úspěšném stejnojmenném krátkém filmu. Nyní v celovečerní prvotině předkládá v mnoha úrovních, myšlenkově i formálně precizně propracovaný snímek, „romantickou komedii“, hravou a filmařsky sofistikovanou. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (1)
Recenzie (108)
Hneď úvod ma absolútne vtiahol. Tak nádherné, poetické, filozofické (a pravdivé?!) skĺbenie záberov na objekty a komentára som snáď naposledy videl pri Woodyho Manhattane (čo ma hneď aj napadlo - aký krásny paradox, že ukážka z tohoto filmu sa tu dokonca objaví). Medianeras má v sebe kúzlo, minimalizmus, v ktorom sú ukryté klenoty (scéna na plavárni, vybíjanie okien, atď). Je to film tak akurát melancholický, negativisticko - pozitivistický, tak ako vzťahy a život okolo. Oceňujem aj poriadnu dávku kreativity a nápadov. Nenápadný snímok, ktorý má v sebe viac, ako všetky "veľké produkcie". ()
Osvěžující záležitost o hledání a nacházení. Pátrání v záplavě obličejů symbolizující Walliem mi udělal nesmírnou radost a dostal mě do těžké nostalgie. Ačkoliv je struktura filmu rychle průhledná: "řekneme si teď něco o jeho sexuálním životě, řekneme si teď jak to má ona, řekneme si o jeho práci, řekneme si o její...", vyprávění mě upoutalo i s vědomím předpokládaného happy endu. V neposlední řadě se mi líbily obrazové vsuvky, v nichž se hrdinové zamýšlejí nad obtížemi postmoderních vztahů, bouřlivým rozvojem měst a života vůbec. "Naše životy budujeme jako města, v nichž žijeme. Bez viditelného smyslu." ()
Tento film je krásnou oslavou všech neurotiků. Všem, kteří trpí nějakou obavou, úzkostí či iracionálním strachem, se Medianeras musí zákonitě líbit a dokonce se možná budou i smát. Určitě se budou smát všichni ostatní normální diváci, protože neurotické projevy působí na nepostižené jedince až absurdně a komicky. Je to moc pěkný příběh s vytouženým koncem. Pilar i Javier působí civilně, sympaticky a roztomile. Nenápadný a o to silnější a cennější snímek. ()
Proč jenom mainstream produkuje tolik strašných sraček a spousta parádních filmů zůstává zapomenuto někde v zákulisí? Medianeras je přesně tím typem filmu, který zná málokdo, ale který může člověku dát víc než deset průměrných filmů dohromady. Podobně jako u Nedotknutelných, Velké ryby apod. mi bylo po skončení prostě dobře. 100% ()
Film má něco do sebe - vizuální stránka, komentář, architektura, hudba a důraz na detaily v "améliovském" stylu určitě posouvají vyprávění o třídu výš. Bohužel, zbytek je jen tuctová romantika, navíc pomalu plynoucí a lehce depresivní. Celá linie s Waldem je taky dost předvídatelná, takže se žádné překvapivé rozuzlení nekoná. Čtvrtá hvězdička za výše zmiňovaná pozitiva. ()
Reklama