Medianeras

Amelie z Buenos Aires v nízkorozpočtovém kabátku. Skvělá expozice natočená coby filmový esej o (ne)funkčnosti urbanismu se pomalu prolíná do ryze postmoderně zpracovaného romantického příběhu, z prologu se stává jedno z filosofujících intermezz, forma zvláštně doplňuje obsah, Buenos Aires prorůstá s vypravěčem, hlavními hrdiny, velkoměsto žije a dýchá. Režisér Gustavo Taretto natočil film o specifiku současné doby - osamění uprostřed megapole. Zvláštní civilizační paradox. Jedna z podob lásky ve 21. století. Obehrané romantické schéma ozvláštnil pootočením rastru (osudovost determinující budoucí vztah) a originální hravou formou. Patrně nejvíce se o to zasloužil střihač, střihová skladba je téměř experimentálně pojatá, střih motivovaný hudbou či ruchy, střihové sekvence statických záběrů, proti tomu zase videoklipový střih i estetika, s čímž souvisí i ryze postmoderní synkretické míšení odkazů a vlivů (symbolizované povoláními obou hlavních protagonistů - IT a architektura) - videoklipy, svět počítačových her, prostředí chatu a sociálních sítí, knižní ilustrace, vliv reklamy a desingu, stejně jako filmy Woodyho Allena, k tomu připočtěme místy opravdu nádhernou kameru odkazující k moderní fotografii architektury (pracuje se ponejvíce s velkými celky a občasnými detaily) a specifického odrazu velkoměstského prostředí. Filmu dominuje opravdu výrazná vizuální stránka. Zajímavé z hlediska urbanistického rastru je formální členění na kapitoly opisující cyklus střídání ročních období v přírodě (podzim - zima - jaro), metaforicky odkazující k fázím lidského života. Tvůrci použili motiv hry a častou nadsázku i vtip (Když si oba budoucí partneři nechají vybourat nové okno, náhoda je umístí na vnější boční zdi do kontextu reklam na zdech vymalovaných, ona na konci obrovitánské šipky, on v mužských slipech nějakého sexy modelu atd.). Postmoderní prvek hry je zakomponován i do samé struktury příběhu - hledání postavičky v dětské obrázkové knize je zdárně zakončeno až v realitě na samém konci snímku. Mile romantický moment, který je ovšem zároveň i Achillovou patou, ona žánrová schématika naznačuje poučenému divákovi, že tohle je JENOM filmová iluze (když navíc celý zbytek filmu popisuje zcela protichůdnou zkušenost). Mírně existenciální film o odcizení dnešního světa, o vyprázdněnosti našich životů, o ztrátě smyslu života, o žití coby přežívání, o životě bez cíle, o rezignaci, o míjení se, uzavírání, anonymitě, o samotě v davu... (22.04.2014)

Trpký obraz dnešní doby - lidi blízko sebe hladoví po citovém zisku tak, že jim jako trosečníkovi Wilson poslouží k prchavému zaplnění prázdna figurina, která připomíná člověka a nic nekomplikuje, nebo další bázlivý pokus dát všanc svou bublinu, co opět končí smířlivou rezignací . Trpký obraz dnešní doby - žijeme vedle sebe, přitom tak daleko. (27.08.2012)

Tady si za příjemného mluveného slova lze užít tolika postřehů, až jde hlava kolem - kolik asociací na život lze najít třeba v architektuře, jak nás odráží, tvoří, přizpůsobuje - určuje životní styl, který sami neumíme v záchvatech paniky a v ochromení fóbiemi řídit. Namísto toho hledáme útočiště v kyberprostorovém bytí, vkládáme naděje do děsivých internetových schůzek, bráníme se smutku kontaktem s neživými předměty a ztrácíme čas předváděním, co všechno umíme, místo toho, abychom obnažili, kdo vlastně jsme... V zajateckém táboře nájemníků dojde na zajímavé úvahy o tom všem, proložené romantickým míjením dvou stejně ztracených figurek. Tak edukativně podáno... (17.03.2014)

Ztracené existence, outsideři s vlastním světem ve zmateném chaotickém světě kolem. Téma, které tu bylo už tolikrát a které by mohlo docela dost rychle omrzet, ne však v podání Gustava Taretta i geniálního Javiera Drolase v hlavní roli.. Ti, spolu se zbytkem štábu, zvládli jemnou, černohumorně optimistickou dramakomedii s bravurním nadhledem a kouzelnou smrští filmového charisma. Protože každý může najít svého Walda. (24.04.2012)

WHERE IS WALLY? O tom, ako nám internet priblížil svet, ale vzdialil život. O tom, ako nás unavuje zdravý životný štýl (chodíme plávať len preto, aby sme si počítali bazény a nie pre čistú radosť). O "až" budhistickej vlastnosti - tzv. náladovom termostate - nastaviť sa tak, aby veselý deň nebol až tak veselý a smutný až tak smutný. O rane kladivom do hlavy, o ďalšom rovitrole. O Woodym, o námorníckom tričku. Pre tých, čo nepochopili pointu (a že nás bolo): opýtajte sa v záverečnej scéne WHERE IS WALLY? LÁSKA. (07.07.2011)