Hektorova cesta aneb hledání štěstí

Vyčerpat zajímavé a vtipné nápady během dvaceti minut, tomu se říká umění. Pak už zbyl jen deník a skype. A Chelsom to dokázal! A co si má nebohý divák počít dalších sto minut, to už pána režiséra a scénáristu v jedné osobě jaksi nezajímalo. No nic. Diváka navnadíme a pak už si při tripu našeho ňoumy bude muset vystačit s pořádnou řádkou klišé, občasného kýče a hlavně spoustou vaty (místy cukrové). A přitom opravdu věřím, že předloha Francouze Lelorda je zábavná, musí být zábavná. Téma zážitků psychiatrů je nevyčerpatelné. Opravdu velká škoda, že to do filmové podoby nepřevedli samotní Francouzi. Francouzská stopa tu tak je pouze díky nevyužitém Jeanu Reno jehohož role je ... nudná. Jedinou skutečně vtipnou postavou je Pikeová (v začátku) a dobře zahraná ta od Colletteové. Pegg je nudný až otravný aneb jak ňouma z zodpovědnosti přišel a hlavní ponaučení - naučil se vázat kravatu. Chjo. Velké zklamání a to jsem se tak těšil. (02.03.2015)

Vůbec to není špatný film. Ani bych moc nečetl oficiální popis o čem to je. Myslím si, že každý z nás někdy zažil stav mysli, duše a těla, kdy nevěděl jak dál. Někdy jste se občas cítili, že jedete na setrvačnost a protloukáte se životem tak, jak vás táhne on a né tak, jak chcete vy. Je potřeba si utřídit myšlenky a vyjasnit si priority. Stanovit si cíle a vše přehodnotit, aby jste měli pocit, že žijete podle sebe. Aby byl váš život naplněn. Každý z nás má v sobě Hetrora a někdy je potřeba bilancovat. Možná si to uvědomíte teprve po shlédnutí tohoto filmu. (16.04.2020)

Když budu film brát jako takovou zfilmovanou sluníčkovou příručku psychologie, tak vyjde líp, protože jako skutečný a jaksi realističtější příběh to nefunguje. Máme tu jednotlivé položky, které je třeba vyslovit, pojmenovat a definovat, inu vyrobíme všelijaké místy za vlasy přitažené oslí můstky a položky pospojujeme, přičemž každou doprovodíme nějakou zásadní moudrostí napsanou do deníčku i rovnou bezostyšně na filmová políčka. Prostě taková poměrně velice vydařená prezentace přednášky o štěstí pro otupělé konformisty, kteří se mají v tom svém blahobytném rutinním matrixu výborně, ale ke štěstí jim chybí...neštěstí. Výborný Pegg, je to opravdu Pan herec, také další casting se povedl, grafické doplňky vyprávění také, soundtrack jakbysmet, a co si budeme vyprávět - i nám se hodí občas si ty banální a otřepané poučky zopakovat, abychom zjistili, jak moc nebo méně jsme se od vlastního štěstí vzdálili nebo jestli se k němu blížíme:) A pamatujte: vyhýbat se neštěstí, není cesta ke štěstí:))))---Jo a chtěla bych přidat ještě jednu poučku: štěstí si každý nosíme v sobě jako stav bytí a je jenom na nás, kdy ho v sobě "otevřeme". A nemusíme kvůli tomu udělat ani jeden krok z domu:))) (19.08.2016)

Radek99 to tu vystihl, když napsal, že Hector je britský bratranec Waltera Mittyho, který rád jedl, meditoval a miloval. Hector and the Search for Happiness je pěkný film, zábavný, krásný a zajímavý, ale tak nějak neumí pořádně vzít za provaz a naplno vás vtáhnout. Přesto neurazí, Pegg je jako vždy skvělý, k tomu krásné lokace a kamera, má to spád... ale na konci trochu zůstane pachuť nevyužitého potenciálu. (04.01.2016)

Tak tento přeslazený hnis je dalším z té nekonečné řady patetických, motivačních snímků, které vám akorát tak způsobí zánět spojivek a prostatu. Vždyť by to, kurva, šlo natočit aspoň zábavně! Takhle každý frustrovaný, životem zhrzený, zoufalý hňup nabyde dojmu, že odletět vstříc neprozkoumaným kulturám ho uvede na cestu duševní katarze. Hovno. Já vám povím, co by se stalo, kdybych se zničehonic, stejně jako protagonista tohoto snímku, rozhodl do Číny odletět třeba já. Nejdřív bych si potřeboval zabukovat letenku a tak bych šel na portál Ticketstream a tam by mi trvalo přesně padesát pět minut, než bych si uvědomil, že jsem debil a Ticketstream neprodává letenky do Číny, ale vstupenky na koncerty. Zašel bych tedy do cestovky Socka a. s., kde by se mi nevyučená kadeřnice na brigádě snažila neúspěšně vysvětlit, že za dva tisíce můžu letět tak maximálně v zavazadlové karanténě s dózami čerstvě vypěstovaných krvácivých hemeroidů. Zarezervoval bych si tedy plastovou židli v nejnižší možné třídě a šel si domů připravit věci na cestu. Tuto radostnou novinku bych následně oznámil svému zaměstnavateli, který by mě neprodleně poslal do piče, ale tak co, peníze nejsou všechno a já přece hledám štěstí. V pondělí ráno bych vyrazil. Při letištní kontrole bych působil nevídaně podezřele, neboť permanentně vypadám jak blobfish po nevyvedené plastice, čili bych byl ochrankou odveden do temného kumbálu, ve kterém bych byl nemilosrdně podroben kontrole plazmovým generátorem na detekci parazitů a ruční prohlídce rektálního svalstva. To by pod tíhou nezměrné nervozity povolilo právě ve chvíli zákroku. Nakonec by mě znechucený člen letištní security služby vyvedl posranýma rukama ven a já bych pokračoval přes terminál směrem k ranveji. V letadle by mi bystrý, mladý a relativně šukatelný stevard oznámil, že mi vzhledem k nedostatku finančních prostředků na kartě byla vydána letenka pouze do Německého Düsseldorfu. Hm, mrdat. Kývl bych tedy flegmaticky hlavou, prohodil nevtipný vtip o Hitlerovi a za doprovodu nevraživých pohledů přítomných orangutanů se posadil. Cestovat v nákladovém prostoru vyhrazeném pro kompletní posádku ukrajinského cirkusu byl totiž vždycky můj sen. Během cesty by mi zavolala mamka, že jsem si doma zapomněl svačinu, oba dva chleby se sádlem a pažitkou, čímž bych samozřejmě narušil bezpečnost a letadlo by muselo nouzově přistát na marihuanových plantážích poblíž malebné nacistické vesničky Himlhergot. Tam by mě ochranka za ochotné asistence místní policie zatkla a deportovala zpět do psychiatrické léčebny, odkud jsem utekl. Tak vidíte, určitě by to nebylo tak snadné, jak se nám Hector s panem Mittym snaží namluvit. Takže radši nikam nepojedu a dál si budu v naší prdeli žít svůj nepochybně kůl život domnělého krále kokainových dýchánků. Yeah bitch! (25.01.2015)