Borgiovci

Přesně takový snímek mi chyběl. Seriál nebo film, který ukáže křesťanskou církev takovou, jaká je a jaká vždy byla. Co na seriálu obdivuji je ta nenucená snaha církev jako takovou a fungování papeže nějak pošpinit. Seriál ke všemu přistupuje velmi přirozeně, nenutí diváku špínu schovanou pod církevními koberci, stejně jako shovívavost a lidskou povahu papeže Borgi. Kdyby tu byla snaha církev pošpinit a ukázat její zvěrstva v dějinách lidstva, pak by na to tenhle seriál nestačil a jestli i proti tomuto snímku církev vystupuje negativně, pak by měla být ráda, že to někdo nevzal opravdu hodně skutečně a syrově. Církev jako největší zlodějská a vraždící organizace fungující legálně několik stovek let, je jedinou organizací, která kradla, podplácela, znásilňovala a zabíjela naprosto legálně a s tím vším funguje naprosto bez problémů dodnes. Špinavci, vrazi, pedofilové schovaní pod církevním oděvem. BORGIOVÉ nenásilnou podobou ukazující církevní špínu a stejně tak její sílu a milosrdnost. Papež Borgia ač zlý a nemilosrdný vůči chamtivosti a korupci, se díky stejně špinavým praktikám dostal na papežský Svatý stolec . Pro církev kontroverzní, pro mě osobně ještě hodně milosrdné pojetí. Jeremy Irons zahrál papeže Rodriga Borgiu naprosto dokonale a vůbec si neumím představit ve stejné roli někoho jiného. Tenhle již dnes trochu opomíjený herec ukázal v čem je jeho síla a to v reálném pojetí role. Po J. Ironsovi mě dostal Sean Harris jako zabiják Micheletto, podobné ztvárnění role jsem dlouho ve filmu nezažil. BORGIOVÉ nám tedy ukazují pravdivou stránku církve, nesnaží se jí pošpinit ani chválit, ale ukazují nám běžný svět církevního života. Snad je tu spíše než touha pošpinit viděna mírná obava a seriál je spíše k některým momentům shovívavější, než by bylo milo. Za mě tedy určitě patří tenhle počin k těm nejlepším historickým snímkům jak mezi filmy, tak seriál dohromady. (22.09.2012)

Kanadská verze historických událostí staví do centra dění papeže v naprosto nevýrazném pojetí mdlého Jeremy Ironse, jehož postava, papež Rodrigo Borgia, vzbuzuje nějakou záhadou respekt, strach a celkově oplývá dojmem mocného člověka, ačkoliv sám o sobě se chová jako nejistý slaboch, který se na papežský stolec asi dostal omylem. Pozornost tak na sebe strhává především jeho syn Cesare, který vzbuzuje sympatie svým osudem papežova syna, díky čemuž nikdy v životě nepozná strádání, ale zároveň musí být duchoním. Další postavy, které jsou obdařeny alespoň nějakým náznakem psychologie, je nájemný vrah Micheletto; Lucrezia má hlavně ke konci seriálu docela dost prostoru, a samozřejmě francouzský král. Jenže jako celek zůstává seriál nemastný neslaný, příliš nevýrazný, a samozřejmě papež až přilíš nesympatický, než abych se s ním chtěl ztotožnit. Kromě toho považuji za určitý nedostatek, že události cca 3 let seriál prezentuje způsobem, jako že se vše odehrálo během dvou tří týdnů... _____ Věřím, že evropská verze, která se točila v Česku souběžně s touto, bude mít mnohem charismatičtějšího papeze (John Doman), a bohatší dějové linky. (06.06.2011)

Špičkový seriál, jak už zejména historické seriály HBO umí. O skutečných osudech a jejich drobných epizodách rodiny Borgiů se zase neví tolik, aby na tom, co je známo, autoři nemohli vystavět skutečně zajímavý příběh - a scénárista i režisér toho nadmíru využili. Vyprávění nechybí nic - napětí, překvapivost, humor. Je radost sledovat, jak se dá podat příběh, tradičně interpretovaný jako odstrašující příklad zhýralosti a dekadence, jako vyprávění o tom, že člověk je člověkem, i když je zrovna papežem, že žádným rouchem se nestane svatým, a docela mu přitom dží palce. Dokonalá výprava je u HBO téměř samozřejmostí a Jeremy Irons, můj oblíbenec, snad ani nemohl zklamat. Nenašel jsem důvod, proč ubírat cokoliv ze sta procent. (19.08.2011)

Borgiové jsou seriál, který má všechno, co má úspěšný titul mít, velkolepou výpravu, kostýmy, především však perfektně vybrané herecké obsazení a vysoce zajímavý příběh z historické látky pozdně renesanční Itálie, kde se tvrdě bojovalo o moc a Borgiové nebyli o nic horší ve své touze o moc, než ostatní. Seriál je tak dobře scénaristicky zpracován a má tak vysokou úroveň herectví, že má obrovskou působivost i při repríze. Všichni mě i po letech stále baví, Holliday Grainger jako Lucrezia, Francois Arnaud jako Cesare, David Oakes jako Juan, navíc i vedlejší role jsou dobře obsazeny (hvězdná camea jako Emmanuelle Chriqui nebo David Bamber). Všemu vévodí charismatický Jeremy Irons jako papež Alexandr/Rodrigo Borgia. Seriál vypadá jako oživlé renesanční obrazy, práce kamery, mizanscéna, interiéry, vše je úchvatné, propracováno do geniálních detailů. Charaktery nejsou ploché, ani černobílé a vyvíjejí se. Seriál je krásnou ukázkou reál politiky a toho oč v historii běží, mocenský boj ve všech podobách, náboženství, ani rodina nemůže touhu po moci zastavit. Nelze ani opomenout působivý opening, a především geniálně napsaný OST Trevora Morrise. V této dekádě je to nejpovedenější historický seriál, který jsem viděl. (29.11.2020)

Jak si udržet moc a moc se při tom nezacákat krví - Příručka pro začínající papeže. Stejně jako hrdinové Jordanových filmů, musí také Rodrigo Borgia skrývat, kým ve skutečnosti je. Pod třpytivým povrchem, pod líbivými maskami, skrývá své pravé zájmy. Aby nevypadl z role, nechá sem tam zabít nebožáka, který ho prokouknul. Stejně tak ostatní členové jeho prohnilé, krve a smilstva lačné famílie. Role jsou rozděleny jednoznačně: ženy svádí, muži vraždí. Téma těla a tělesnosti v menší či větší míře zpracovávají všechny epizody. Odosobnění tělesné schránky dosahuje vrcholu v samém závěru, kdy je lord Sforza během neskutečně ponižujícího procesu (spravedlnost v pojetí Borgiů = nástroj osobní msty) přinucen použít vlastního těla coby důkazu. S Tudorovci, jejich seriálovými příbuznými z britských ostrovů, pojí Borgie upovídanost. Postavy promlouvají i tehdy, kdy by neškodilo mlčet, a o tom, co by stačilo vyřknout/vyjevit jednou. Špetka cynismu, vlastní postavám i nakládání s nimi, Borgie nad Tudorovce povyšuje: těžko je vnímat jako rodinné drama, nevyjímaje idylický, ve svém jádru vrcholně cynický poslední záběr. Není-li uším vinou naivity dialogů (a s tím související naivity postav, měnících svá stanoviska s lehkostí, s jakou sfouknete svíci) dopřán dostatek chutné krmě, oči budou díky pompézní výpravě zaručeně nasyceny. Nádherné, vždy, žel bohu, čistočisté kostýmy a vyblýskané podlahy rozlehlých interiérů strhávají pozornost k mizanscéně. Stejně tak figury, jež se v záběr vynořují a ze záběru mizí dle významu, jež jim v zostra rozjeté hře pro pokročilé intrikáře náleží. Zvlášť v kombinaci s náboženskými chorály působí interiérové scény majestátněji než exteriérové boje tisícihlavých, očividně digitálních armád. 75% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Nefarie (15.08.2011)