Zrodenie Planéty opíc

Film v pravý čas. Namísto godzillovsky destruktivní akce spoustu žánrových zákonitostí relativizující hra o to, kdo je čí pán, kdo ovládá čí území. Ve stínu opic zůstávají všichni živí herci, kteří svými činy ani neaspirují stát se hrdiny. Rodmanův liberalismus nemá daleko k přístupu typu „dělejte si, co chcete, sám stejně nic nezmůžu“. Postavou, která prodělává spletitý vnitřní vývoj, která doslova prochází evolucí (jak ukazuje dechberoucí scéna se stromem), je Caesar, předurčený svým jménem i inteligencí k velkým skutkům. Už dlouho jsem nikoho neviděl hrát takhle přesvědčivě očima. Ve scénách, kdy klade otázky, je Zrození planety opic působivější než tehdy, snaží-li se je zodpovídat. Zatímco podáním i dopadem na zápletku druhořadá romantická linie zestárla v okamžiku uvedení filmu do kin, bude-li za dvacet let nějaká příroda, bude aktuální i její zde prezentované dráždění člověkem. Nezmiňuje řadu dalších interpretací, nabízejících se po prolétnutí aktuálních zpráv ze světa (proč by mělo „právo" na plnohodnotnější život náležet jen vybraným jedincům). Bez ohledu na množství obsažených významů, Zrození si lze bez provinilého pocitu užít i coby letní blockbuster se svižně servírovanými atrakcemi pro oko i mysl (nejlépe pro obojí naráz). Třeba v navozování dojmu pohybu dosahuje Wyatt ve scénách Caesarových nepřerušovaně snímaných opičin intenzity Bourneova ultimáta. Britská invaze do Hollywoodu tak pokračuje stejně zdárně jako cesta naší „vyspělé“ civilizace za sebedestrukcí. 85% Zajímavé komentáře: verbal, Bluntman, Lavran (17.08.2011)

Uživatel MartinezZ už popsal skoro všechny chyby, které se v tomto "úžasném" zpracování Planety opic povedly vytvořit. Já jen dodám, že proskakovat skrz okno není dobrej nápad, ani pro opice na testosteronu (natož skrz tvrzený sklo) a že autobus není neprůstřelnej. Například kulka ze samopalu vzor 58 (ten z Bratislavy) dokáže prostřelit dvě kola a motor auta a pak ještě zabije hodně lidí. Kulka 9mm lugger z obyčejné pistole nejméně šest popelnic seřazených za sebou nebo dva lidi a ve třetím se zastaví. To jsou ale jen detaily. Mně prostě vadí ta celková hloupost, ta představa autorů, že divák sežere všechno, pokud se mu to naservíruje dostatečně rychle a divoce. Část, než Caesar utekl z rezervace, byla srdcebolně hloupá. Část poté, co utekl, už byla jen hloupá. Víte, co je humorné? Dokonce i Bitva o Planetu opic z roku 1973 vydělala pětinásobek svého rozpočtu, zatímco tento skvost sotva trojnásobek. Herci jsou nepříjemní, nebo nudní, nebo nesympatičtí, opice jsou výrazně uměle počítačové, příběh vypadá jak z pera mastné skvrny, která zůstala na papíře od turistickýho salámu. Upřímně řečeno to je snad i horší, než televizní seriál o Peteovi a Allenovi a Galenovi z osmdesátých let. A tak mi nezbývá, než zakončit (podobně jako ve filmu byla zakončena romantická linka) tedy trapně a hloupě, v mlze a na mostě: "- Počkej! - Co? - Buď opatrný!" (05.09.2011)

Takhle to dopadne, když se někdo snaží naroubovat na opici Karpova pomocí genetických psychofarmak. Na jedné straně sice dostane zdatného šachistu, ale na druhé si vypěstuje šimpanzího Martina Luthera Kinga. Kdyby místo v zoo začali experimentovat třeba v Harlemu, mohlo to skončit jen pokojnou demonstrací afrointelektuálu za zvýšení sociálních dávek. Vědci však sáhli o vývojový stupínek výše a zadělali tak na opičí armagedon. Zábavné a originální povídání, co se vlastně stalo před tím, než slizký Charlton Heston v kožených homoslipech otevřeně pohrdl rozkošnou primáti vědkyní a narazil si místo ní tu autistickou brunetu. Rasista hnusný! (15.08.2011)

Nejlepší část stopáže je v podstatě vězeňský film, akorát s opicema. Opice jsou brilantně udělané a s pomocí hudby jsem fakt vůbec nepotřeboval dialogy. Prostě je to umně udělané a člověk pořád ví, co se mezi nima děje. Akční finále bylo nářezové i dojemné, no prostě super film. Nejoblíbenějšího jsem měl goriláka. (29.11.2011)

Veni, Vidi, Vici. To již nyní mohou říkat dva Caesarové. Prequel po třiačtyřiceti letech, u kterého je škoda nesmyslně naroubovaného (a zbytečného) akčního finále ve stylu "co se Wetě nevešlo do Jacksonova King Konga", které tu emocionální jízdu zprostředkovávanou skrze oduševnělé (lido)opí pohledy zbytečně sráží na úroveň běžného; byť velmi povedeného; popcornu. Ovšem i tak se "srdíčkem", což se u letních blockbusterů v posledních letech často nevidí. (11.08.2011)