Zrodenie Planéty opíc

Velmi výmluvná story o tom, kam až může vést hrubá nezodpovědnost při chovu domácích mazlíčků. - No, tak jsem to trochu odlehčil, nicméně kdo ví, jestli tahle "sci-fi" už někde reálně nestojí na pevných podkladech, při všech těch dnešních vědeckých experimentech (třeba s potravinovými éčky, že?). Andy Serkis byl opět brilantní a jeho Caesar (jak příhodné jméno) dominuje filmu s nadhledem diktátora, jenž stejně jako starořímský vůdce jedním gestem uděluje milosti či podepisuje rozsudek smrti (pravda, tenhle Caesar k tomu nepoužívá palec). Od okamžiku "prozření" dalších primátů nabírá film velmi sympatické grády, které přerostou do velkého mostního finále. No, ještě že tenhle film neviděl starej King Kong, dovtípil by se, že šplhat na Empire State Building nebyl ten nejlepší nápad a celá lidoopí revoluce by tak začala třeba o X desítek let dříve. (25.12.2013)

Takhle to dopadne, když se někdo snaží naroubovat na opici Karpova pomocí genetických psychofarmak. Na jedné straně sice dostane zdatného šachistu, ale na druhé si vypěstuje šimpanzího Martina Luthera Kinga. Kdyby místo v zoo začali experimentovat třeba v Harlemu, mohlo to skončit jen pokojnou demonstrací afrointelektuálu za zvýšení sociálních dávek. Vědci však sáhli o vývojový stupínek výše a zadělali tak na opičí armagedon. Zábavné a originální povídání, co se vlastně stalo před tím, než slizký Charlton Heston v kožených homoslipech otevřeně pohrdl rozkošnou primáti vědkyní a narazil si místo ní tu autistickou brunetu. Rasista hnusný! (15.08.2011)

Když nepočítám zimního Green Horneta, tak je tohle první letošní blockbuster, kterému se povedlo moje očekávní nejen naplnit, ale dokonce překonat. Kdyby se v tom člověk chtěl rejpat, tak asi najde kupu logickejch nesrovnalostí, ale ten film je prostě tak zábavnej, upřímnej a emotivní, že nic takovýho dělat nebudu. Stará klasika může být ráda, že dostala takhle kvalitního mladšího brášku, stydět se za něj rozhodně nemusí. Odkazy potěšily a malýho Caesárka chci domů :) (15.08.2011)

První část snímku je ještě poměrně zdařilá. Sledování lidského světa skrze oči dospívajícího šimpanze je, pokud nic jiného, originální. Zajímavým se stává už ve chvíli, kdy si divák uvědomí, jakým směrem se bude Zrození planety opic nadále vyvíjet. Každé zklamání a nepochopení, které lidské chování vyvolává v očích přechytralého primáta tak může vyvolávat emotivní odezvu i v diváckých řadách. Je jasné, že tvůrci s tímto diváckým očekáváním počítali. Viditelné to je zejména na jejich snaze začlenit Caesara do rodiny (či spíše života?) dr. Rodmana – tedy na poutu, které je odsouzeno k utlumení. Jistým kalkulem je pak vykreslování Caesara jako nevinného tvora, který doslova přejímá emoce spatřené ve svém okolí. Zpočátku zná jen milující rodinu, ale postupem času se setkává i s odvrácenou stranu lidskosti, což je samozřejmě jen další způsob jak z diváka vykřesat emoce a zároveň ho donutit k většímu přimknutí k Caesarovi. Tato vypočítavost bohužel první část sráží, i když naštěstí ne příliš hluboko. Příliš nenapomáhá ani hloupost, kterou se tvůrci snaží skrýt v rychlém sledu událostí, či v lepším případě neuvěřitelnost. Každopádně i přes tato negativa je tato část sledovatelná a v některých momentech dokonce zábavná, což se bohužel nedá říct o tom, co následuje. Lavina digitálních primátů vedená zrazeným Caesarem se dere do monumentální bitvy s až na pár známých tváří anonymním lidstvem. Zrození planety opic překvapilo svým začátkem a zklamalo svým koncem. Snímek těží hlavně z jednoduché, ale semknuté, dějové linie a rychlému průběhu. To má však i svou stinnou stránku. Díky předvídatelnosti začíná být postupem času otravný a nudný. (12.11.2011)

pozretie filmu som odkladala 4 roky. vzdy som si nasla nejaky dovod, preco radsej iny a nie tento. a moje podvedomie asi tusilo preco. priserna nuda. prvu hodinu som 6krat premyslala, ze film vypnem. nakoniec som to s nechutou dopozerala, hoci posledna cca pol hodina film vytiahla u mna z odpadu aspon na tie dve hviezdy. (06.11.2015)