Sherlock

Sherlockův z bezmezného ideálu osvícenství vzešlý deduktivní duch coby literárně živoucí oslava čiré racionality a životní zkušenosti se v interpretaci tvůrců z BBC změnil v arogantního mladého nerda, který v intencích dnešní doby posunul genialitu za hranici lidsky přijatelného a tak devalvuje Doylem adorovanou deduktivní metodu jako takovou, neboť tento x-tý klon doktora House se narozdíl od doktora House nemýlí nikdy, ani ve stadiu oznamování hypotéz. Kam se poděl prostor pro mystéria, naznačovaná tajemství, napětí, kouzlo staré detektivky, při němž pracuje také mozek čtenářův, potažmo divákův? Tak jako viktoriánskou éru nahradila kulisa současného Londýna, tak původní duch největšího literárního detektiva všech dob nahradil avatar modernismu. Dedukcím detektivovým ale lépe sluší dýmka v ústech a občasné mlčení... (23.04.2011)

V průběhu let jsem si bbcovskému Sherlockovi vypěstovala dost podobný vztah jako k Sexu ve městě: na jednu stranu nepřehlédnutelné nedostatky jak stojící u samotného základu, tak plynoucí z nijak vzácných scenáristických úletů (Rudovous + Východní vítr, dafuq), na tu druhou ho ovšem nepokrytě a iracionálně žeru. Knižní doylovky jsem nikdy nemusela, televizní a filmové inkarnace mi snad všechny přijdou na jedno brdo a samotnou ústřední postavu, zobrazovanou takřka vždy z obdivného pohledu tupého untermensche, považuju za zcela nesnesitelnou. Je tudíž zvláštní, že jedinou přijatelnou verzí se v mých očích stal místy bolestně průměrný televizní počin, který i přes nápaditou aktualizaci stojí právě na protagonistovi, jehož aroganci a všeobecnou píčovitost nevybíravě vytáčí do červena a který je záměrně vystavěn tak, abychom na rozdíl od typických christieovek měli minimální šanci úspěšně zapojit intelekt a naopak se museli vytrvale ráchat v neustálém připomínání, že oproti té Miss Asociál Jakou-Psychickou/Osobnostní-Poruchou-To-Vlastně-Trpím jsme neskutečně nedůvtipní idioti. A ono to funguje… celkem a nějakou dobu. Omezený koncept nahlížení na dění přes záda hlavní postavy se totiž extrémně rychle okouká a už od druhého dílu začne převládat dojem, že se ode mě vlastně nechce nic než tupě přihlížet a nechat se bavit. První dvě série nicméně výborně balancují na hraně mezi detektivní a charakterovou linií, jejímž účelem je právě kvůli zmíněné omezenosti čím dál zřetelněji dodat ústřední postavě aspoň trochu lidskosti, třetí je pak už nepokrytá fanfikce. Čtvrtou řadu nebrat, snad pouze jakožto tečku v emočním/charakterovém vývoji a z něj vyplývající završení postupného přesunu v řešení případů od stylu chladné "logické" dedukce k empatii. Škoda jen, že tahle tečka by bývala byla mnohem údernější, kdyby nepřišla doopravdy na přetřes až v úplně poslední epizodě. Potenciální pátou sérii si strčte někam a radši mi nechte momentálně oficiální Sherlolly , děkan. (15.02.2014)

"Nejsem psychopat. Jsem vysoce výkonný sociopat. Vygooglete si to." Už je to tak, knihovnu nahradil Google, drožku taxík, krasopisné dopisy s pečetí sms. Z problému na tři dýmky je problém na tři nikotinové náplasti. A přesto se Sherlock roku 2009 duchem podobá literárnímu předobrazu možná víc než desítky jeho bezkrevných ilustrací před ním. Připouštím, že sám jsem jimi ovlivněn víc než Doyleovými předlohami, které jsem četl velmi namátkově, a zpočátku mi připadalo divné převádět něco tak bytostně viktoriánského do současnosti. Zbytečné obavy. Sherlock Holmes i doktor Watson mají vše, co mají mít, a mají i cosi navíc. Mimořádná schopnost vidět pod povrch věcí Sherlocka vyčleňuje ze společnosti 21. století, zvyklé uzavírat předsudečné závěry pod vlivem mediálních schémat a omezených zkušeností svých zlenivělých myslí. Doktor Watson po traumatické válečné anabázi těžko hledá způsob, jak se vrátit k normálnímu životu. V 9 adaptacích z 10 jsou ti dva zahálčivá dvojice, která se nechá ze svého hnízdečka lásky v Baker street vylákat až na všeobecné naléhání vedlejších postav, které se (kromě Lestradea) okázale koří jejich renomé a uctivě jim nahrávají na brilantní smeče. Zde jsou Holmes a Watson outsideři a řešení případů berou jako jediný možný způsob seberealizace. Velice moderní forma obrazového vyprávění mi trochu připomíná seriál Podfukáři (2005), výborně děj rytmizuje a zabraňuje největšímu nešvaru detektivek všeobecně - nekonečnému vysvětlujícímu tlachání. Vše podstatné prostě vidíme a dialogy proto mohou být a jsou jen vtipnou třešničkou na dortu. Hodnotím po pilotním díle, ale velice pochybuji, že by následující mohly výrazně pokazit můj dobrý dojem. 100% (01.08.2010)

Někde jsem nedávno četl, že Sherlock je nejčastěji zfilmovaná literární postava. Jak mě teda sakra může potěšit další jeho zpracování do seriálové podoby, kde dílů je sice poskrovnu, ale každý má 90 minut...a tentokrát opět z Velké Británie? Kupodivu docela může. Když Sherlocka převedou do současnosti, tak to docela funguje a nutí mě to sledovat další díly. Pod pojmem Sherlock bych si totiž představil 19. století a ne současnost a člověka, který je všeobecně považován za magora. Každopádně mě to nezaujalo natolik, nakolik jsem si myslel, že by mohlo. Benedict Cumberbatch v roli Sherlocka je skvělý stejně jako Martin Freeman v roli Dr. Watsona. Příběhy také nemají chybu, chvílemi je to i dost originální a budu na to nadále koukat. Nicméně hodnocení u mě za čtyři a víc ani ťuk. Je to i tak další Sherlock na scéně. Kéžby už poslední. (07.02.2012)

Čistý průstřel. Sherlock není jen brilantně zvládnutá televizní série, pokud se jí tři díly ob rok dají ještě nazvat. Probudil ve mě tu část filmového diváka, která poslední dobou v kinosálech dříme, kolébána sázkou na producentskou jistotu a strachem zkusit něco osobitého. Asi je na čase přečíst si Douglasovu diplomku. (27.04.2012)