Sherlock

Nuže, Watsone, kamže se nám zakutálela pátá hvězdička? Inu, může za to obrovská propast mezi oběma vyšetřovateli, kteří jsou velezajímaví, a vyšetřovanými případy, které naproti tomu nejsou zajímavý ani trochu. Sémioticky bychom to možná trochu vznešeněji mohli říct i tak, že vyšetřování ční nad vyšetřovaným. Přesně obráceně tomu bylo tuším v Aktách X, kde se zas poněkud mdlí agenti ztráceli pod rozkošatělými paranormálními jevy. Problém vězí v žánru. Jak známo, složka Akt X je složkou nevyřešitelných případů, což objasňuje příklon seriálu k thrilleru na úkor detektivky a tedy k tomu, proč nesměřuje k odhalení neznámého padoucha, ale soustředí se na budování podmínek existence hrdinů v nějakém politickém uspořádání plném omezení. Naproti tomu Spock a Dr. Kirk, jak jsem si oba hrdiny ze Sherlocka vtipně přejmenoval, odkrývají skutečný kriminální zločin, žádný fantasma v povětří, a žánrově patří do detektivky. Třebaže ani jeden z nich není profesí detektivem - Sherlock je něco jako neoficiální konzultant, Watson armádní zdravotník -, pohlcuje je vyšetřování paradoxně více než profesionální detektivy z povolání, kteří na to mají papír, ale za rutinérský přístup a menší nadšenectví musejí zákonitě zaplatit přesunem do žánru thrilleru, kde jsou přímými svědky zločinu a ne jen jeho výsledkem v podobě vychladlých mrtvol. Asi se prostě shodneme na tom, že kdyby si měli v Menze vybrat mezi Mulderem a Sherlockem, zvolí Sherlocka. Celou tuhle neokázalost vyšetřovaného ve prospěch vyšetřování, rozuměj thrilleru ve prospěch detektivky, zdvojnásobuje přesun z viktoriánský Anglie do střízlivé a jednotvárné současnosti. Současný Londýn - stejně jako u Conana Doyla - je sice stále záhadné, divoké, nepředvídatelné a nebezpečné místo, ale tvůrci nikdy nezavedou hrdiny do nejšpinavějších a nejnebezpečnějších londýnských čtvrtí, krypt, tunelů a opiových doupat, soustředěném výtažku všech neřestí a hříchů ze všech divů světa, kde lidé, mutanti a tajemné rasy žijí beznadějně a nevázaně ve stínu Temže zanášené odpadem, jak to provedl Simmons v románu Drood s typologicky obdobnou dvojicí Dickensem a Wilkie Collinsem, který Dickensovi s pátráním po tajuplné a děsivé bytosti umrlčího zjevu z názvu knihy asistuje – v Sherlockovi žádná taková bytost není, protože vlastně nemá ani odkud vzejít. Střídmost kulis ulehčuje oběma pánům také dost výrazně práci. Jednak proto, že detektiv odečítá všechny informace z okolí (detektiv není žádný zasněný romantik, jak bychom ho snad chtěli vidět, ale normální pozitivista, jdoucí po povrchu a faktech), druhak z toho důvodu, že z příliš velkého bordelu by detektiv nic kloudného nevykoukal a spíše by se octl v nezáviděníhodné roli pixelhuntingujícího hrdiny ze starých dobrých point-and-click adventur, kde nezbývalo než zběsile posouvat myši po obrazovce za účelem nalezení nějakého hodně malého/skrytého předmětu. Snad navrhnout kompletně steampunkovej háv, ale to by bylo asi příliš drahý, a zas vyloženě hightech gadgety ozvláštňující prostředí novým pohledem si tvůrci dovolit nemohli, protože Sherlock je spíš matfyz-ák než čvut-ák, čímž míním, že onu dobovou osvíceneckou posedlost k přírodovědeckým objevům a expertízám, dnes reaktualizovanou nástupem digitálních možností v pseudovědeckých forenzních CSI fikcích, si nakonec odbývá hlavně ve své hlavě. Stejně jako divák. Čímž samozřejmě nikoho nenavádím k tomu, aby zůstal sedět s rukama v klíně a nevžil se víc do role sadou Malý chemik. (06.10.2010) (menej) (viac)