Sherlock

Sherlock (respektive jeho první epizoda) mě analyticky, esteticky i čistě divácky neuvěřitelně potěšil, až jsem měl při jeho sledování během zuřivého psaní poznámek a odklikávání záběrů chuť skákat nadšením. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem poprvé před řadou let viděl CSI - rovněž upřímná oslavou myšlení a nerdů, vyvěrající z přesvědčení, že i kriminálku lze ozvláštnit nečekaně promyšlenými způsoby. // AKTUALIZACE: První dvě řady Sherlocka pořád shledávám jedním z nejinspirativnějších a nejprogresivnějších moderních seriálů, ovšem na rozdíl od Arthura Conana Doyla se tvůrcům nepodařilo překonat jak hrdinovu smrt na jedné straně, tak vědomí obrovského množství natěšených fanoušků na straně druhé. // AKTUALIZACE PO 4x2: Na Sherlockovi bylo super, jak to genialni mysleni ozvlastnovalo dost povedomy fikcni svet a relativne bezne kriminalni namety. Vice ci mene soukrome problemy (tj. zasazovani Sherlocka do zavedenych schemat spolecenskych situaci) staly jako dumyslny motiv v pozadi hry s ocekavanimi spojenymi na jedne strane s detektivkou jako takovou a na druhe strane s klasickymi doylovskymi pribehy. Proto byla tak sokujici posledni epizoda s Moriartym, protoze najednou slo o superhrdinsky pribeh o stretu dvou intelektualnich superhrdinu - a pak konec. ___ Od treti rady se to obratilo... a ted uz je to jen transparentní melodramaticky pribeh na pozadi fikcniho sveta, ktery je z hlediska realistickych motivaci neuchopitelny, okazale vystredni a jediny normalni je v nem Lestrade. Je to jiste zen pro fanousky fanfiction, ale vypravecsky, tematicky a tentokrat i stylisticky mi to pripadlo vlastne umorne neinspirativni. Minule jsem jeste doufal ve zmenu skrze ozvlastnovani tradic nikoli detektivky, nybrz britske spionazni fikce. Ale dneska uz me to proste jen stvalo, protoze na me kazda vterina kricela, jak strasne je ta vystavba dila chytra, aniz bych nachazel duvody, proc si to myslet. ___ Z osobniho hlediska, doby dechberoucich moffatovskych zapletek (jeho dily Doctora Who v prvnich peti radach, prvni dve rady Sherlocka, Tintinova dobrodruzstvi, Jekyll) jsou pryc... a zustal... jen virivy vyprodej excentrickych postupu. Ma sve fanousky a ta zavratnost je pro nektere divaky zrejme pohlcujici (byt mi trochu pripomina okouzleni Danem Brownem par let zpatky), ale z analytickeho hlediska jsou to vlastne hrozne pruhledne kouzelnicke triky. :( (02.08.2010)

"Nejsem psychopat. Jsem vysoce výkonný sociopat. Vygooglete si to." Už je to tak, knihovnu nahradil Google, drožku taxík, krasopisné dopisy s pečetí sms. Z problému na tři dýmky je problém na tři nikotinové náplasti. A přesto se Sherlock roku 2009 duchem podobá literárnímu předobrazu možná víc než desítky jeho bezkrevných ilustrací před ním. Připouštím, že sám jsem jimi ovlivněn víc než Doyleovými předlohami, které jsem četl velmi namátkově, a zpočátku mi připadalo divné převádět něco tak bytostně viktoriánského do současnosti. Zbytečné obavy. Sherlock Holmes i doktor Watson mají vše, co mají mít, a mají i cosi navíc. Mimořádná schopnost vidět pod povrch věcí Sherlocka vyčleňuje ze společnosti 21. století, zvyklé uzavírat předsudečné závěry pod vlivem mediálních schémat a omezených zkušeností svých zlenivělých myslí. Doktor Watson po traumatické válečné anabázi těžko hledá způsob, jak se vrátit k normálnímu životu. V 9 adaptacích z 10 jsou ti dva zahálčivá dvojice, která se nechá ze svého hnízdečka lásky v Baker street vylákat až na všeobecné naléhání vedlejších postav, které se (kromě Lestradea) okázale koří jejich renomé a uctivě jim nahrávají na brilantní smeče. Zde jsou Holmes a Watson outsideři a řešení případů berou jako jediný možný způsob seberealizace. Velice moderní forma obrazového vyprávění mi trochu připomíná seriál Podfukáři (2005), výborně děj rytmizuje a zabraňuje největšímu nešvaru detektivek všeobecně - nekonečnému vysvětlujícímu tlachání. Vše podstatné prostě vidíme a dialogy proto mohou být a jsou jen vtipnou třešničkou na dortu. Hodnotím po pilotním díle, ale velice pochybuji, že by následující mohly výrazně pokazit můj dobrý dojem. 100% (01.08.2010)

Na BBC se mi líbí, že když se jí povede nějaký seriál, tak k němu přistupuje k rozvahou. Nerozmělní jej v nekonečných sériích plný zbytečné vaty, ale naopak upřednostní kvalitu. To je přesně případem Sherlocka, kdy jsou až na jediný ne tak perfektní díl (01 – 02) všechny skvěle napsány a hercům dávají dost prostoru, aby své postavy mohly rozvinout. Všechny inovace jsou parádní a v tomto moderním pojetí fungují pro seriál, žádná není rušivá. Naopak, i přestože je tak trochu House a tak trochu Sheldon zůstává Holmes Holmesem, jen v nové kabátě. Díky dostatečnému rozsahu zápletek je tato seriálová verze lepší než ta filmová Guye Ritchieho, byť ani ta není špatná. V seriálu je prostě víc prostoru k demonstraci Sherlockovi chytrosti a o tom má film o Holmesovi být. (20.02.2012)

Někde jsem nedávno četl, že Sherlock je nejčastěji zfilmovaná literární postava. Jak mě teda sakra může potěšit další jeho zpracování do seriálové podoby, kde dílů je sice poskrovnu, ale každý má 90 minut...a tentokrát opět z Velké Británie? Kupodivu docela může. Když Sherlocka převedou do současnosti, tak to docela funguje a nutí mě to sledovat další díly. Pod pojmem Sherlock bych si totiž představil 19. století a ne současnost a člověka, který je všeobecně považován za magora. Každopádně mě to nezaujalo natolik, nakolik jsem si myslel, že by mohlo. Benedict Cumberbatch v roli Sherlocka je skvělý stejně jako Martin Freeman v roli Dr. Watsona. Příběhy také nemají chybu, chvílemi je to i dost originální a budu na to nadále koukat. Nicméně hodnocení u mě za čtyři a víc ani ťuk. Je to i tak další Sherlock na scéně. Kéžby už poslední. (07.02.2012)

Po skončení třetího dílu mi teče slina po bradě a já jako hladový pes lačně vyhlížím další vraždu, která by byla dostatečně zábavná na to, aby se jí Sherlock chopil. Je to totiž hrdina z ranku absolutních asociálů typu Dr. House, či Sheldona Coopera, jejichž geniální mozky dokonale slouží práci a v rámci běžného života na této planetě jsou absolutně nepoužitelní a nesnesitelní. Typově perfektní dvojici Cumberbatch – Freeman to dokonale sedí, slovní špičkování nebere konce, případy jsou opravdu chytlavé a hlavně je to celé neskutečně zábavné. I ten pohříchu slabší druhý díl (slabší v rámci série, v běžné produkci by trčel jako vidle z hnoje) mi nezabrání, abych se přidal k oslavným tamtamům. Edit: Druhá série to celé posunuje ještě mnohem dále. Zvláště úvodní Scandal in Belgravia je kousek z ranku doslova mistrovských. Jen kdyby se na další řadu nemuselo čekat zase víc jak rok. (24.08.2010)