Vrchárka

Docela silný filmový zážitek se skvělou Sophií Loren a výrazným Belmondem... Sophia je nejenom výjimečně krásná žena, ale i skvělá herečka, takže vás film rozhodně nudit nebude i když vás příběh zrovna nechytne... Mě se film líbil opravdu hodně, teda až na scénu v kostele, která se mnou hodně pohnula... :( (21.04.2007)

Takové popíchnutí italského národního svědomí a historie, či drama matky a dcery, které se mohlo odehrávat i v naprosto jiné době...? Velmi zvláštní scénář staví občas zrůdnost doby do pozadí, aby na nás za chvíli zase vybafla. Skutečně mi to připadal jako dva filmy v jednom. Nicméně celková kvalita snímku se nedá přehlédnout. (14.07.2013)

Velmi pozoruhodné psychologické drama z konce druhé světové války v Itálii. Zajištěná vdova Cesira (temperamentní Sophia Loren) se rozhodne, za stupňujících se náletů, opustit i s dcerou Rosettou (Eleonora Brown) Řím a ukrýt se v rodné dědině v horách, kde už se těch lidí skrývá více. Je ukázáno krásné pokrytectví lidí, kteří mluví o činnech, ale sami nejsou schopni žádného činu, jen jsou schopni okukovat. Z určité letargie je vytrhává přítomnost idealisty Michela (krásně plachý Jean-Paul Belmondo), který je znechucen slabošstvím, chamtivostí a pokrytectvím lidí. Pak začnou prchat italští fašisté, po nich Němci a všichni už nemohou vydržet se nedat na cestu do svých domnovů. A v době naděje přichází totální destrukce. Nejdříve znásilnění matky s dcerou spojeneckými britskými vojáky. Za války, kdy je jedno, kdo je dobyvatel a kdo osvoboditel, protože stáletrvající strach probouzí v lidech neuvěřitelnou schopnost páchat ty nevětší krutosti. Po určitém vzpamatování přichází další rána v podobě smrti Michela, kterého zastřelili Němci. Strhující drama, kde je naděje zabita chaosem a destrukcí zvráceného snažení přežít a kdy podaná pomocná ruka je velkou vzácností v době kdy se projevuje slabošství lidí svou chamtivostí, lakotou a udavačstvím a svými zvrácenými choutkama po moci. (17.01.2010)

Je možné, že můj dojem z filmu je asi zapříčiněn neznalostí literární předlohy, nicméně můj vztah ke knihám... no, opakování nemusí být vždy příbuzné s moudrostí, tudíž pomineme tuhle kapitolu. Osobně si myslím, že není o nic méně přínosné podívat se na zde zobrazené ve filmově-historickém kontextu, než z pohledu idejí či komparací (Tím nechci ale říci, že by se mi kolegův komentář nelíbil, částečně mě inspiroval i k mé trošce do mlýna). Oproti jiným neo-realistickým filmům jsem překvapen v prvé řadě civilním hereckým podáním, které současného diváka rozhodně více osloví než zbytečné vyzdvihování italského naturelu v negativním slova smyslu, jaké nacházím u De Sicových kolegů (včetně mého oblíbence FF). Toto ale vidím z pohledu cizince, který se s tímto setkává jen výjimečně, možná, že kdyby mě čáp přenesl o pár set kilometrů na jih, vnímal bych celou tuto generaci jinak. Účinkujícím zde kraluje po zásluze oscarová Sophia Loren, její rezervovanější nasazení mě nutilo s ní prožívat všechny životní vzestupy a především pády (ačkoli mi jako zapřísáhlému odpůrci spoilerování byla jedna často citovaná scéna vyzrazena předem, zasáhla mě stejně krutě, jako podobná sekvence v kontroverzním životopise "Caligula" - v komentáři k němu se o tom, proč mě tento jev zaujal, zmiňuji podrobněji - tudíž kolego, pokud toto čteš, nemusíš se vůbec omlouvat), přece jen, jsme ve válce, zajímavá je s odstupem času i intelektuálně zbarvená role Jean-Paul Belmonda, ovšem před půlstoletím tento part nebyl ničím překvapivým, jelikož se podobně jako pod patronátem Godarda teprve hledal. Do výše zmíněného pojetí díla zapadají i neherci, nejen proto tedy palec nahoru, v šuplíku signora De Sicy tvorbě kvalitativně srovnatelné s jeho vlastní sebeparodií. Jak totiž již přede mnou napsal Amarcord_1, dílo je jedním z těch, které nás nutí po projekci vyjít ven a přes případnou melancholii si říct "dneska je ale krásně". 90% (16.01.2011)

Drásavě realistický pohled na to, co válka dělá s osudy obyčejných lidí. Krásná vdova Cesira se z bombardovaného Říma vydá zpět do rodné vísky, kde, jak doufá, dokáže lépe ochránit svou dceru před nebezpečím. Rodinná náruč a společnost starých přátel ale přinese jen chvilkovou úlevu. Obyvatelé venkova sice nejsou tak často vystaveni náletům, zato je jejich denní realitou hlad a tvrdá práce pro zajištění alespoň základní obživy. A nebezpečí je tu stále, jen už nemá podobu letících bomb, ale konkrétních lidí. Pozvolna plynoucí příběh neúprosně graduje k tragickému konci... Životní výkon Sophie Loren v archetypální postavě matky, kterou Vittorio De Sica místy staví do až biblických póz. Mě ale nejvíc dojal křehký idealista Michele (netradiční poloha Jean-Paula Belmonda) a také potvrzení toho, o čem jsem se nedávno bolestně přesvědčila, že své blízké někdy nedokážeme uchránit toho nejhoršího, ani když se moc snažíme. (01.10.2012)