Chléb, láska a .....

Poslední, nejslabší díl z výborné komediální trilogie. Nikdy bych to neřekl, ale širokoúhlost a barva mi vadila, nějak to nekorespondovalo s předchozími dvěma díly, ještě k tomu se to odehrává někde jinde, než v naší strupácké vesničce. Bohužel film nebyl zakoupen do distribuce, takže se nemůže pyšnit tak dokonalým dabingem, tudíž jiné obsazení dabérů (spousta jich již v té době ani nežila), jisté nepřesnosti v překladu, a ať se Viktor Preiss snaží sebe víc, na Kopeckého prostě nemá, přesto moc pěkné zakončení série a vachmajstr, pardon, teď velitel metropolitní policie je k sežrání. (07.04.2010)

Celá tato série má šťávu.. i když. Musím přiznat, že roztomilá Výtržnice s rarachem v těle - Gina Lollobrigida mě bavila mnohem víc. Jen Vittorio De Sica si stále drží svůj standard prošedivělého svůdníka - smolaře, jak jinak nazvat jeho neustálé námluvy, které většinou končí neúspěchem - ke krásce se přitočí mnohem mladší frajer a velitel karabiníků ostrouhá. Ale stejně - černobílá klasika má něco do sebe. Caramella by mohla vyprávět. (21.11.2021)

Komedie s dávkou romantické poblázněnosti. Marasciallo Carotenuto (okouzlující Vittorio De Sica) je okouzlován každou půvabnou ženou a hned toká. Postupně po nuceném návratu do rodného Sorrenta potkává švédskou turistku Eriku (Yoka Berretty), podnájemnici ve svém domě Sofii (živelná Sophia Loren), která se rozhodně nechce vystěhovat, a svoji bytnou Violantu (Lea Padovani), která se při každém dotyku hned nadrženecky chvěje a utíká se schovat k bohu. A zažívá veselá dobrodružství ve jménu lásky. Z dalších postav stojí za zmínku Nicolino (Antonio Cifariello), Sofiinina známost, Caramella (Tina Pica), hospodyně Marascialla, a Marasciallův bratr Matteo (Mario Carotenuto), kněz a hlídač Marasciallova pošestného života. A tak Marascillo vesele poskakuje ve své touze po ženě, kterou by opěvoval. (30.12.2010)

Poslední díl série filmů Láska chléb je o dost jiný než předchozí dva díly. Především se tentokrát chopil režisérské taktovky Dino Risi, který dal filmu novou tvář (myšleno umělecky). Film je barevný a hlavní roli již nehraje Gina Lollobrigida, ale Sophia Loren. Děj se přesunul z malého chudého města do většího. Duch předešlých dvou dílů je značně pozměněn. Především zde chybí vážná složka humoru, která v minulosti vycházela z dozvuků neorealismu. V některých scénách je cítit snaha navázat na styl humoru předešlých dílů, ale to je tak vše. Kýženého efektu se nepodařilo dosáhnout. Jakoby byl režisér příliš svázán ve své činnosti právě Comenciniho výborným odkazem, čímž se mu nepodařilo zcela rozvinout vlastní originalitu, kterou prokázal v jiných filmech. Společného má závěrečný díl série s předchozími pouze název a ústřední postavu strážmistra Alberta. Právě postava Vittoria de Sicy dostává v tomto díle ještě více prostoru a vše se točí výhradně kolem něj. Postava Sofie nemá v ději takový prostor, jako dřívější postava Marie, ztvárněná Lollobrigida. Milostné avantýry prošedivělého vlčáka de Sicy tak jsou vlastně jediným hybatelem děje. Humorných scének toto téma vytváří opravdu veliké množství, ale nestačí to na to, aby plnohodnotně vyplnily celý film. Nevýrazné vedlejší dějové linie považuji za značný nedostatek. Zároveň humor postavený čistě na konání ústřední postavy, postavený na mezilidských vztazích nabourávaných sukničkářstvím, dává mnohem menší šíři záběru a pestrosti než tomu bylo dříve. Poslední díl série považuji za nejslabší. Stále jde ale o snímek nadprůměrný. 61% (19.12.2010)

Třetí, závěrečný díl volného cyklu rozverných veseloher z postupně do prosperity se navracejícího italského venkova je nejvíc oddechový nejen tím, že se odehrává v Sorrentu, do kterého nás opakovaně zve proslulá evergreenová píseň. Změna v režii jakoby naznačovala, že zábava - jistěže ne pokleslá - se musí dostat do popředí už proto, že původní téma se jaksi obehrálo. I tak je stále na co se dívat. Oč více drhne scénář, o to zřejměji a zářivěji působí herecké výkony. O původních protagonistech již byla řeč, pozornost proto soustředím na novinku, kterou byla tehdy 21letá Sophie Lorenová. Její jiskřivá krása i ztepilá postava už v tomto filmu vyvolává pozornost tím spíš, že atraktivní zjev je podložen pozoruhodně vyzrálým herectvím této tehdy mladé italské ženy. V těch gestech, tak blízkých neorealistickým filmům s Mastroiannim, ale také de Sicou, byť již "pouze" jako režisérem, cítíme, přímo nahmatáváme budoucí suverénní královnu světového hraného filmu. Nejen proto pro mne zůstává i tento film neopakovatelným zážitkem. (09.04.2010)