Konkurenti

Crazy komedie, žádné drama, Kev (Lester) za to nemůže. :-) Že šlo o zfilmování divadelní hry, pak je O.K. chybějící vizualizace a podobné filmové shity. Tihle pánové si v pohodě vystačí i v garáži. Chvílema jsem se cítila jak u Tarantinů (dialogy Mosse a Georga), navíc 9 z 10 slov bylo fuck. Vůbec to dějově nerušilo, spíš naopak. Kdo by nechtěl aspoň jednou zažít takové srovnání šéfa, jak to mistrovsky a k potrhání udělal Roma, to by byla úleva! Ale všichni ti mistři slova, manipulátoři a tlučhubové byli výborní, nejvíc prostoru měl jistě právem rozený vypravěč Sekáč. Rick Roma když vlítnul na plac, stálo to za to.(původní znění) Konec takový nanicovatý, Kiss my ass. (04.03.2011)

Z toho divadelnost přímo čiší a to není pochvala. Glengarry Glen Ross má jen minimum lokací a skoro žádný děj. Všechno podstatné se odehrává v jedné místnosti během nekonečných dialogů mezi sedmi muži pod tlakem. Jednotvárných dialogů, nutno podotknout a navíc vzájemně zaměnitelných. Každá postava vše co řekne, dřív nebo později zopakuje skoro stejnými slovy. A když ne ona, tak se recyklace frází chopí někdo další. Jediné pozitivum je, že se u toho všichni zúčastnění trumfují v brilantním herectví. Kdyby to nebylo mrhání hvězdnými jmény, tak bych řekl, že by ze scénáře šlo natočit výborný středometrážní film s ukázkovou psychologickou rozborkou. Na hodinu a čtyřicet minut se toho ale stane příliš málo. (15.11.2013)

Chytré dialogy? Ano. Dobří herci? Ano. Fenomenální Al Pacino? Ano, ano, ano. Jenže člověk si občas pomyslí, že přepis divadelní hry by nemusel na první pohled vypadat, jako když se díváte na divadelní hru v televizi. Mimimum lokací, minimum jakéhokoliv posunutí kupředu v příběhu, vlastně jenom spousta dialogů. A to prostě někdy, po nějaké době, může začít nudit. (22.08.2007)

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. David Mamet si všiml dramatického potenciálu profese marketéra, které jsem se sám svého času věnoval (šlo o jiné zboží, ale stejný princip) a tato zkušenost mi trochu znesnadňuje snahu dívat se na film jako na metaforu něčeho většího za zdmi call centra, kde se převážně odehrává. Umění přesvědčit klienta o něčem, co nepotřebuje, že bez toho nemůže žít, je převážně konverzační a takový je logicky i film. Často opakované pochybnosti, nakolik mohla či nemohla režie zdynamizovat Mametovu hru, velkoryse nechám stranou, protože ta hra je zkrátka dobrá. Každý z konkurentů má vlastní metodu přesvědčování. Někdo vsadí na stylizaci "řeknu vám to narovinu", někdo na roli spikleneckého přítele rodiny; někdy se vyplatí uplatnit nesmlouvavou autoritu a jindy citové vydírání, to už podle nátury prodejce i vytipovaného klienta. Al Pacino a Jack Lemmon tohle vystihli, jako by jakživi nedělali nic jiného, a z obsazení proto trochu vyčnívají. Pouze je totiž vidíme i "v terénu". Alan Arkin, Ed Harris a Kevin Spacey řeší převážně interní trable , přičemž na sobě navzájem uplatňují profesní přesvědčovací návyky. Vzásadě filmu zazlívám jen dvě věci - 1.) kdyby vynechal alespoň polovinu fuckování ve všech pádech, byl by o pěkný kus kratší a stravitelnější, 2.) čekal jsem nějakou fatálnější pointu. 80% (16.02.2011)

Parádní záležitost. Na disku mi to leželo už dlouho, protože jsem nějak neměl chuť na dvě hodiny povídání. Teď jsem se k tomu dostal a nesputil jsem z toho oči celé ty dvě hodiny. Všichni herci (Al Pacino!) jsou úžasní, asi taky díky skvěle napsaným dialogům, které působí velmi opravdově. Taková Pacinova řeč k Spaceymu, kde každé druhé slovo je fuck nebo shit, byla uzemňující a řezal jsem se u ní o stošest. Na konci jsem docela litoval, že to bylo tak krátké. -"You stupid fucking cunt. You, Williamson, I'm talking to you, shithead. You just cost me $6,000. Six thousand dollars, and one Cadillac. That's right. What are you going to do about it? What are you going to do about it, asshole? You're fucking shit." (23.01.2009)