K zázraku

Malick je jedinečný tvůrce, se vším pozitivním i negativním, co k tomu patří. Jeho pohled na svět-život-smrt-lásku nemůže padnout každému a ano, dost často je to nuda, ale v těch scénách plných doteků a hry se záclonami (Poslední císař by se rád přidal) je toho mnohem víc. Jeho fascinace láskou (z ní vycházející potřeby citu a doteků, která se v určitých chvílích překlápí až do DS roviny vztahu/postoje muž-žena) je v tomto filmu chvílemi poeticky krásná. Přesto tohle rozhodně není film pro masy, jde ještě dál než Tree of Life, ale postrádá právě jeho výjimečnost. PS: Mont-Saint-Michel musím ve svém životě navštívit. S (nádhernou) Olgou Kurylenko nebo i bez ní... když jinak nedá. (24.08.2013)

Terrence Malick se nás opět snaží přesvědčit, že je filmovým básníkem a že jeho pomalé záběry jsou umění a nikoli dokumentární film o francouzských a jiných památkách. Co se musí uznat, to je skutečnost, že Malick pochopil jednu věc: Čím méně bude Ben Affleck mluvit, tím lépe bude hrát. Já pro Malickovu poetiku úplně smysl nemám, a i když mu budou mnozí vděční za vysvlečení Rachel McAdams, já končím u toho, že je film pouze montáží dlouhých záběrů, které chtějí evokovat, že se pod nimi skrývá srdcervoucí příběh. (21.11.2013)

Malickova pseudonáboženská dervišská ipsace: Bůh je ve všem, zvláště pak ve svůdně se točících holkách. Někdy, když začnou být věrolomné, člověk propadá skepsi a ztrácí víru. Jenže Bůh je taky v nemocných lidech, tak se i těm nevěrným mrchám dá leccos odpustit. A jistě, v neposlední řadě je Bůh i v paprscích slunce procházejících skrzevá jemnou kůžičku ručky Olgy Kurylenko či v mokré větvičce sloužící coby lízátko jejímu andělskému jazýčku. Malickova spiritualita je jak Maharišiho zvratky po předávkování extází. Vice v recenzi na Indiefilmu. (02.09.2013)

Terrence Malick to dokázal! Natočil nejnudnější film vůbec a to i v těžké konkurenci Paranormálních aktivit. Přesto, že jsem měl při sledování hodně času vymýšlet jedovaté sliny pro tenhle komentář, až teď jsem s hrůzou zjistil, že už to za mě slovo od slova přesně vystihl J*A*S*M. Do filmu jsem šel s tím, že trvá hodinu a půl. O to větší pak byl můj šok, když jsem zjistil, že náš duševně rozháraný, duchovně nenaplněný a frustrovaný - režisér a scénárista v jedné osobě, natáhl tohle pofidérní dílko do dvou hodin! A to prosím s absencí děje, dialogů a zajímavých postav. Obzvláště herecké prkno Affleck stojí za pozornost. Jeho pokusy o zamilované výrazy v obličeji u mě způsobovaly záchvaty smíchu (což je vzhledem k neuvěřitelné letargii, kterou ve mě film vyvolal, nakonec docela úspěch) a svojí topornou chůzí by mohl na plátně nudit za vlast. Doporučoval bych mu brát herecké hodiny od někoho na place. Navrhuju třeba jednoho s těch bizonů v ohradě. Voiceover je tady naprosto mimo, nějak většinou času nesouvisí se scénou, občas ani s filmem a leckdy ani se zdravým lidským rozumem. Měl jsem kdesi v hloubi duše vůli podívat se na Strom života, ale mám strach. Mám strach, že každá minuta bude zase dlouhá jako hodina. Že mě po dvaceti minutách začne zase bolet hlava a že možná to na mě bude mít trvalé následky. V plánu byla jedna hvězdička za hudbu nebo Bardema, protože ho mám rád, ale je mi líto jinak to nejde. PS: Hlasuji pro přidání alternativního názvu "Verbalův infarkt". (26.06.2013)

Malickův složitý a poetický přístup k vyprávění příběhů, pomocí obrazů a vnitřních monologů, mám opravdu rád a obdivoval jsem ho u jeho raných i novodobých děl. Poté co se svým předposledním snímkem "Strom života" absolutně oprostil od klasického vyprávění a vše vsadil na audiovizuální stránku, jsem každý jeho nový snímek, očekával s ohromným nadšením. "To the wonder" už od prvních ukázek sliboval prakticky totožný zážitek, jako "Strom života" jen s tím rozdílem, že se tentokrát Malick uchýlil k vyprávění jednoduššího a pro širší publikum přijatelnějšího příběhu lásky. Vizuální stránka filmu je opět nevýslovná a obrazy, které film divákovi předkládá, jsou nepopsatelné, stejně jako minimalistické, ale pro vyprávění příběhu důležité výkony všech představitelů. Přesto z výsledné podoby nejsem tak nadšený, jako tomu bylo minule. Film totiž (alespoň v mých očích) trpí na jednoduchost příběhu, který jakoby stál na místě a točil se v kruhu. Opakující se interiéry, exteriéry i samotné chování postav, stejně jako minimální vývoj charakterů nebo děje, způsobují to, že je film sice neobyčejný a v mnoha směrech působivý, ale -přestože to u Malicka použiji nerad- častokrát i nepříjemně jednotvárný, až nudný. I když se o to film snaží a název napovídá, zázrak se bohužel nekonal. (28.04.2013)