Ďáblův dvojník

Z původem maorského režiséra Lee Tamahori (jehož zdaleka nejlepším filmem je právě strhující sondáž do upadajícího světa dnešních potomků Maorů Kdysi byli bojovníky) se stal nejen vlivem jeho umělecké cesty vedoucí přes Hollywood naprostý kosmopolita, není tedy tak úplně divu, že hledaje nějakou hlubší vrstvu umělecké výpovědi zakotvil v Evropě. A aby nevynechal Asii, natočil velmi sugestivní thriller o iráckém totalitním režimu Saddama Husseina, konkrétně pak o jeho nechvalně proslulém synovi Uday Husseinovi. Tamahoriho film je skutečně nemile naturalistický a chvílemi se nelze ubránit pocitu, že je natáčen účelově, jako svého druhu propagandistické obhájení spojenecké invaze, té trpké pachuti jsme se ale nakonec zbavil, neboť ji překryla ta neskutečná jízda. Uday Hussein byl totiž nanejvýš skutečný, stejně jako motiv dvojnictví a celá ta plejáda zvrhlostí vyplývajících z pocitu absolutní moci. I přes některé faktické nepřesnosti (Saddam třeba nechal svého syna arestovat za vraždu svého soukmenovce, což se ve filmu nezmíní, jeho působení ve funkci předsedy iráckého olympijského výboru a osobně prováděné mučení neúspěšných iráckých olympioniků je zase odbito jen VHS kazetou přehrávanou Latifovi...) je popis vládnutí Saddama a jeho rodiny sugestivně mrazivý. Mozaika vztahů členů diktátorova rodinného kruhu a jeho nejbližšího okolí (zvláště osobních strážců, tajné policie a lehkých žen) se soustřeďuje především na zvláštní (až osudovou) bipolaritu mezi Udayem a jeho dvojníkem, což je ústřední a (alespoň ve filmu) fatální vztah celého tak bizarního příběhu. Udayův pocit naprosto absolutní moci podpořený bezčasím nekonečné epochy (Saddam ovládal Írák více než 20 let) je i pro evropského diváka (zvláště toho východního) hořce známou zkušeností (podobný film by se dal natočit třeba v reáliích Sovětského Ruska 30. let, Rumunska 70. let a většiny východního bloku 50. let...) a má silně univerzální platnost (co třeba takový Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen a ostatní tyrani, že?), proto je celý snímek vlastně silné politikum (a jistě ne náhodou vznikl právě v koprodukci Holandska a Belgie). Co se týče formy, vyzdvihnout lze kameru, podařenou hudební složku a především mizanscénu, neboť ta byla skutečně grandiózní. Zcela mimořádný herecký výkon pak podal Angličan Dominic Cooper v dvojroli (!) Udaye Husseina i jeho dvojníka Latifa, jeho herecké rozštěpení do Jekylla a Hydea bylo elektrizující... (05.12.2011)

Snímek, na který jsem se hodně těšil. Teď vím, že těšení bylo naprosto pochopitelné, protože příběh, který jsem sledoval, byl neskutečně silný, navíc doplněný geniálním výkonem Dominica Coopera v hlavní roli. Saddám Husajn měl syny, které střežil jako oko v hlavě. Tomu nejstaršímu zajistil i dvojníka, bodyguarda, který měl případně schytat kulku, kdyby na Udaje měl být spáchán atentát. Dvojník byl posílán na místa, kde by to bylo pro Udaje moc nebezpečné. Nebylo by na tom až nic tak divného, kdyby se vše neodehrávalo v totalitním Iráku, kde byla Husajnova rodina diktátorskou a její moc byla skutečně neomezené, a kdyby Udaj nebyl šílenec, který to neměl v hlavě v pořádku. Domonic Cooper dostal možnost zahrát si jak maniakálního šílence, tak i jeho naprostý opak. Dvojník je člověk z lidu, který neměl jinou možnost a musel se dvojníkem stát. Nakonec ale svoji příležitost přece jen využil. Film je nejsilnější v momentech, kdy je Udaj puštěný ze řetězu a skutečně si dělá, co chce. Scéna na svatbě, se školačkami nebo chvíli, kdy prostě zabije člověka, který se mu nelíbí, tohle jenom ukazuje zrůdnosti, které režim dovoloval. Lee Tamahori ("Next", "Dnes neumírej") je ve svém filmu naturalistický, což osobně uznávám a v tomhle případě se to i hodí. Z filmu jsem byl skutečně nadšený, protože se nebál zobrazit režim v jeho nelidské podobě, ale s tím, že trpí obyčejní lidé, ale to nejen pod diktátorem, ale i válkou, která je vyvolána jinými národy. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/09/jeden-den-jak-porodit-oliver-twist-wall.html (28.02.2013)

Je to taková one (two?) man show Dominica Coopera. Námět je parádní, ale scénář je plný ohraných frázovitých vět a stylistické rozkročení mezi líbivým popcornem a vážnějším pojetím taky neprospívá. Kvůli Cooperovi a mému oblíbenému songu, který už jsem dlouho chtěl slyšet ve filmu (The Veils - Jesus For The Jugular) rozhodně stojí za vidění. (12.12.2011)

Dvd v zlatistom nádychu vôbec nevystihuje podstatu filmu, iba ak lesk Sadámových palácov. Áno, sú tu peniaze a moc, ale tu ide v prvom rade o súboj charakterov a v tomto smere ma Lee Tamahori prekvapil. Čakal som od filmu priemernú jednohubku , ale musím uznať, že ma film milo prekvapil. je jedno koľko filmov ešte D. Cooper ako herec natočí, isté je , že toto bola a je jeho životná rola. Vyšinutého Udaja s prijabaným zajačím smiechom zahral skvele a je zaujímavé sledovať ako sa dvojník postupne približuje k nenávidenému synovi Sadáma. " Nedaj mi dôvod, aby som ťa začal nenávidieť" , hovorí Sadám dvojníkovi svojho syna. A ja dodávam, že Lee Tamahori mi nedal dôvod nenávidieť tento film, práve naopak. Príjemné prekvapenie. 80%. (26.08.2012)

Krutý ale zároveň tak zajímavý film, který mě plnými doušky bavil. Je vidět, jak jsou diktátoři krutí, nevybíraví a zároveň fanatičtí. Tento film je fanatismu plný, ze strany Udaje Husajna. Je faktem, že Dominic Cooper zvládl svou roli naprosto dokonale. Příběh Latifa a Udaje mě opravdu zaujal zejména svou nevybíravostí, která se mně líbí. 7,5/10 (14.05.2012)