Poupata

Zahrajme si na Popelku a přeberme českou nabídku dramat za rok 2011. Pokud do ní zahrnu česko-slovenský Dům a u Vendety na okamžik škrtnu označení thriller, dostanu spolu s Poupaty jednoznačné stupně vítězů. Na pořadí ani tak nezáleží, důležitá je pro mě jiná věc. A sice, že se u nás stále umí točit poutavé drámo, které diváka dokáže strhnout a neruší jej nevyrovnanými hereckými výkony, tupou myšlenkou, mizivou atmosférou a kdo ví, čím ještě. Že jsme mistry laciných, horkou jehlou šitých komedií všichni dobře víme. Díky odvážné a zatím neznámé partě okolo Poupat jsme se však navíc dozvěděli i to, že je v našich podmínkách přeci jen možné natočit film s velkou lidskou duší. Pod tíhou svého vlastního komentáře zvedám hodnocení na pět hvězd s přáním všeho dobrého do další tvorby celému týmu Poupat. (13.01.2012)

Rovnako zlý a podpriemerne zrežírovaný film ako drvivá väčšina súčasnej českej produkcie. Všetko a najmä postavy plávajú vo vzduchoprázdne. Kurva sa hrá tak, že poviete herečke, aby celý film žula žuvačku. Česká kritika víta tento film kvôli istému záblesku "sociálnej reality". Film je však tak zle zrežírovaný, že je otázne, či to je na prospech. Vtip s aziatom akoby tu doplachtil z iného staršieho českého filmu, podobne ako intertextuálny odkaz s liatim olova. A tu sa dostávame opäť k Pelíškam. Poupata sú opäť len Pelíšky, síce ultradepresívne, ale stále Pelíšky, čo sa týka audiovizuálnej gramotnosti. To je aj dôvod, prečo mu akademici dali prednosť pred Sedláčkovou Rodinou a prečo tento nepozerateľný film dostal toľko Levov. (24.05.2012)

Velmi, ale opravdu velmi realistické sociální drama, kterému uškodila jen, hlavně v druhé půli, scenáristická překombinovanost a pocit, že toho zmaru bylo možná už ale příliš. Jinak se tahle sonda ze dna tuzemské společnosti mimo velké metropole jeví jako přesný obraz sociálně vyloučené části populace. Klobouk dolů před režisérem Zdeňkem Jiráským, neboť jeho hraný celovečerní debut je dospělý a vyzrálý film... Napadá mne plno paralel, třeba s filmy Bohdana Slámy, který jde ovšem hlouběji a filmařsky je také trochu někde jinde, nebo třeba s polským filmem Sviňky, který je sice tematicky trochu o něčem jiném, ale vyzněním a atmosférou se oba snímky ani trochu neliší a jelikož vypráví o podobných společenských jevech ze sociálního dna celospolečenského systému, možná tu máme definován popis nějaké šířeji reflektované nálady a stavu společnosti v postkomunistických státech. Jakoby se v cyklech vracely fáze civilizačního vývoje, po vlně nadějí a optimismu (zvláště začátku) devadesátých let opět stagnace, deziluze, existenční problémy, nezaměstnanost, a zvláště u mladých opět pocit popsaný punkovým heslem ,,No future"... Silná je symbolika spartakiádních ,,poupat", tedy tehdejších cvičenek - dorostenek, které jsou dnes ve zralém věku a samy jsou již matkami dnešních ,,poupat", pro které ale není úniku a v predestinaci rodinou, prostředím a sociálním vyloučením skončí jednou stejně (neslavně) jako jejich matky...cyklus se uzavře... Naprosto depresivní (a ve své podstatě čistě naturalistický, myšleno v literární rovině toho pojmu) sociálně kritický film... (25.01.2012)

Něco se povedlo, něco ne, tak už to bývá. Když si přečtete synopse, možná se vám ani do toho chtít nebude. A právě proto mi tenhle film tak dlouho ležel "na skladě", než jsem se k němu jednoho příhodného večera odhodlal. Rozporuplně hodnocený snímek však není zklamáním, postavičky jsou tu sice vesměs tragické a jejich osudy ještě víc, filmařsky je to ale kvalitně odvedená práce. Kamera Vladimíra Smutného je mistrná, připomněla mi Sokurovovy Dny zatmění. Jedině snad postava přehrávajícího feťáčka Cyrila (Jiří Maryško) tam nesedí, a taky Jardův syn Honza (Josef Láska) má zatraceně nelogicky předepsanou roli, protože jeho milá striptérka (a zřejmě i callgirl) je až příliš vymyšlená/mystická. Aneta Krejčíková konečně odhodila úplně všechno, ovšem s Markétou Hrubešovou jí zatím srovnávat odmítám a počkáme si, až co z ní herecky vyroste. Milí jsou chudáci Vietnamci, a to focení před secvičnou na slet je dobrý nápad! Celkově slušné překvapení a v té špíně současné tuzemské tvorby palec nahoru. (15.08.2012)

Prostředí železnice jako by naznačovalo, že jsou jen dvě možnosti. Skočit na vlak, nebo pod něj. Ve skutečnosti však nejvíc kuráže projeví ten, kdo zůstane a nepřestane se rvát.. Sociální i urbanistická periferie, ve které se někde vytratil (černý) humor, co by vdechl život i do prostoru, jenž se zdá ve svém bezútěšném stereotypu mrtvý. Smutného kamera perfektní, konstrukt na přejezdu vrcholící ohňostrojem už tolik ne. Snaha o „kultovnost“ scény či hlášky ala Knoflíkáři byla někdy až moc zjevná.. (11.08.2020)