Čierny chlieb

Mnoho zajímavých témat, ale skoro nic není pořádně dramaticky rozvinuto do uspokojivého výsledku, vedlejší postavy se rojí jedna za druhou, ale co z toho, když žádná z nich nemá dostatečný prostor, film jsem si bohužel (protože je na co se dívat a herci jsou dobře vybraní) spíše pročekal, než prožil (16.02.2011)

Líbilo se mi to, to rozhodně, i když mně to přišlo místy trošku nepřehledné, přesto zase jeden zajímavý film s nádhernými ukázkami tehdejšího Katalánska a jedním příběhem dospívajícího chlapce, který je nucen vstoupit do světa dospělých, kde často vládne lež a přetvářka. Lepší 3 hvězdy hlavně s přihlédnutím k výkonu malého Francesca Colomera. (13.07.2014)

Niekde som sa počas filmu stratila a keď som sa chcela opäť nájsť, začala som strácať záujem o to, o čo vo filme išlo. A stále mi to nie je úplne jasné. Je mi sympatický španielsky naturalizmus, čo ale neznamená, že sa mi naň aj vždy príjemne pozerá (hneď úvod s koňom). Dej sa mi zdal trochu prekombinovaný a naznačené veci na mňa nakoniec nezapôsobili, ako by som možno chcela/čakala. Už sa v tomto komente motám ako sa motal film. Potešil ma faunovský Sergi López aj ten mladý chalan, ktorému hlavný hrdina nosil jedlo, pochmúrne interiéry a zanedbané a rozbité budovy a izby. A ešte temnejšie vyznenie filmu, oni to tí Španieli vedia dobre robiť. (Medzinárodný filmový festival Bratislava 2012 - 9.11.2012, Lumiere) (10.11.2012)

Opravdu hodně tmavý syrový chléb. Svět dětskýma očima, ale tentokráte trochu jinak. Obyčejně totiž tvůrce sáhne k této formě vyprávění, když se chce na určitý, obvykle traumatizující dějinný úsek podívat smířlivěji či když chce podat divácky snesitelnější zprávu o velmi drsné době. Příběh vypravovaný z perspektivy dítěte je vlastně umělecký eufemismus, tentokráte je to ovšem jinak. Španělský režisér Agustí Villaronga naservíroval divákům až naturalisticky laděný příběh a svého diváka opravdu nešetří, byť je ona nesmírná míra násilí a podprahového zla explicitně obsažena většinou ne ve vrstvě obrazu, ale pouze ve vrstvě verbální, rozpuštěna do pásma postav. Silně rurální ukotvení a nezvyklý dějinný pesimismus staví tak Tmavý chléb po bok takovým legendárním filmům, jako je třeba Plechový bubínek. I tam je svět nazíraný nedospělýma očima vcelku nehostinné místo pro nerušený dětský život. Agustí Villaronga ale narozdíl od Volkera Schlöndorffa nepoužívá téměř žádnou míru stylizace a poetizace svého vypravování, naopak se snaží otevírat všechny bolestivé rány španělské minulosti a misí přitom hned několik rovin - politickou (fašistický režim, popravy coby justiční vraždy, role starosty, angažování otce hlavního dětského hrdiny...), katolickou (kněz odmítne udělat mši čerstvě popravenému), systémovou (učitel pohlavně zneužívá své žačky), sociologickou (zdegenerovaná vesnická společnost, obecně zdroj pozitivních hodnot národa, mírou explicitního násilí sama v sobě nosí fašismus, což může opisovat premisu, že každý člověk si v sobě nosí svého malého fašistu, záleží jen na okolnostech, dostane-li příležitost...) a nakonec osobní (odmítnutí hodnotového vzorce rodičů coby výsostné volní jednání hlavního hrdiny, motiv útěku...). Vzdáleně mi tenhle film připomněl Henekeho podprahovou Bílou stuhu, to postupné rozkrývání přítomnosti zla a generační revolta, vesnický život z perspektivy dětí... Silný film... ,,Tmavý chléb a červený cukr... Chléb bez duše a cti. Mrtvý..." (18.01.2012)

Španělsko-francouzská koprodukce ukázala svou sílu ve filmu, kde jsou scény, na které se rozhodně moc hezky nekouká, a to ani nejsou moc explicitní. Ale funguje to. Navíc to má celou dobu takovou příjemně snovou atmosféru, kdy o to jsou některé ty rány, které film zasadí, silnější. Rozhodně stojí za zhlédnutí. (06.04.2018)