Anjel milosrdenstva

Viděno kdysi a nyní. Velmi silné a podmanivé, nekompromisně osudové…a ten chlad, ta zima neúprosně zalézající konečkama prstů do těla chladnokrevně a bezděčně jakoby tělo neexistovalo, ten všeprostupující mráz ochromující údy i myšlenky…brrr...A pak ta nepřekonatelná Síla několika malých okamžiků v celé tragičnosti oné su(y)rové doby, starší sestry druhé světové…Takhle nějak si představuji Venuši ve Štíru někde v hodně zasutém domě….asi proto mě to tak mocně oslovuje. Kronerova perla. Anděl milosrdenství je jako mrazivé zjevení ve snu…jenž kdysi býval skutečností, ve které se snilo o ....běžnosti dneška? (19.03.2012)

Jedno se autorům musí nechat. Dokázali ukázat hrůzy 1. světové války i bez toho, aby diváka zavedli přímo na bojiště. Stačí jen stísněná atmosféra lazaretu a pohled na raněné vojáky. Bohužel tohle platí o první polovině filmu. Pak se už jen mluví, mluví a mluví... Nejhorší na tom je, že ty řeči ani k ničemu nevedou, takže z celkem atmosférického snímku se rázem stává užvaněná a natahovaná konverzační nuda. Když se k tomu ještě přidá naprosto nesmyslný milostný vztah mezi vdovou po rakouském majorovi a válečným zajatcem, je to definitivní konec. Bohužel, tohle je promarněná šance. Ale aspoň jsem si procvičil slovenštinu... (14.11.2010)

Válka, sníh, mráz, všudypřítomná deprese a nejistota a v tom všem malý lidský příběh. Dobovost a už klasickou atmosféru adaptací Vladimíra Körnera vystihl Miloslav Luther dokonale. Příběhu přes jeho nesporné kvality ale přeci jen něco chybí a ve druhé polovině přijde chvíle, kdy se zdá být poněkud dlouhý. Přesto o překvapení není nouze, starají se o ně především vedlejší postavy, prakticky všechny nemálo podivné. Nelehké místo a nelehká doba pro Anežku a Kryštofa... obě hlavní postavy výborně hrají Ingrid Timková a Juraj Šimko. Úchvatné jsou i místa natáčení, především "vojenský lazaret" a jeho okolí. Přesto jsem od Anděla milosrdenství čekal víc, jde přeci o adaptaci mého oblíbeného autora. 60% (21.02.2018)

Slovenské válečné drama odehrávající se na sklonku 1. světové války v zimě 1917/1918 na východní frontě v Haliči, konkrétně v okolí západoukrajinského města Stryj. Hlavní postavu ztvárňuje vdova Anežka po rakousko-uherském důstojníkovi Brunovi, údajně válečném hrdinovi, ve skutečnosti však po chladnokrevném zabijákovi nevinných a dokonce i dětí, jehož nakonec postihne strašlivá, ale spravedlivá smrt. Vdova Brunová (I. Timková) touží odčinit hříchy svého manžela a rozhodne se působit jako zdravotní sestra ve vojenském lazaretu. Tamtéž se seznámí se záhadným mužem Kryštofem, zřejmě nepřátelským agentem, disponujícím však zázračnými léčivými schopnostmi a po nějaké době mezi nimi propuknou vášnivé city. Snímek je laděn velmi pesimisticky, ukazuje lidi psychicky těžce poznamenané dlouhodobou nestabilitou (zaujme scéna s chlípným nevděčným kudrnáčem), jejichž myšlení se stalo stejně kruté jako válka sama, vše je podbarveno pochmurnou zimní nevlídnou pustou krajinou a povedenou hudbou. Drama M. Luthera podle Körnerovy předlohy popisuje dobře nelítostnou válečnou atmosféru, je situováno do zajímavé oblasti, herecké výkony byly též ucházející (i když mimo I. Timkové jsou pro mě jména herců neznámá), přesto však dílo nepůsobilo tak poutavě, aby to stačilo na nadprůměrné hodnocení. (21.05.2015)

„Za války je větší kumšt žít než umírat …“ Přesto je možné vprostřed smrti nalézt život. Dojemný a zároveň krutý příběh mladé vdovy, která se pod vlivem ztráty iluzí rozhodla nejprve k sebeobětování v podobě práce ošetřovatelky v lazaretu, aby nakonec v tomto beznadějném prostředí nalezla sebezničující vášeň a lásku. Válka však není časem lásky, je časem pokřivení základních lidských hodnot. „Pomáhat lidem je jediný způsob jak sám sebe zlikvidovat. Sebevražda bez hříchu …“ Vynikající Ingrid Timková ve strhujícím příběhu, podbarveném a umocněném nádhernou klasickou hudbou. „Mrtví se nám už posmívají, že jsme včas nezemřeli …“ (26.12.2014)