Orol Eddie

Olympijský duch pošel už někdy v polovině 20. století, zbyl po něm pouhý olympijský puch a i okřídlený Kuberténův výrok o převaze účasti nad vítězstvím se od té doby stal úsměvným kýčovitým anachronismem, který by se z fleku dal tisknout na hajzlpapíry. Typický moderní olympijský „amatér“ v životě lopatu neviděl ani v televizi a hnán vpřed sponzorskými „dary“ výrobců sportovního oblečení a náčiní, menstruačních vložek, jogurtů, piva, aut, nevýhodných půjček a hypotečních úvěrů či předražených mobilních signálů jak je rok dlouhý pouze urputně dopuje a pod nálepkou „Sportem k trvalé invaliditě“ neúměrně huntuje své tělo, jen aby byl slavný, nesmazatelně se zapsal do komerčně vyhajpovaných análů, sponzoři mu zvedli plat a ve třiceti dostal oprávněné ZetTéPéčko spolu s nejmodernějšími kloubními náhradami a teplým funkcionářským místečkem v naprosto nekontrolovatelné díře na prachy zvané Státní olympijský výbor. Proto je velmi milé až exotické, když se občas mezi tu vysteroidovanou strojovou „amatérskou“ elitu procpe nějaký nesponzorovaný nemotorný manták, jenž se z celé své blahoslavené duše opravdu chce „jen zúčastnit“. Být už tehdy v Kelgery internety, stal by se Orel Edý bez pochyby vatařem a nejslavnějším Tytrubkářem všech dob. Veřejnost totiž nesmírně zvráceně miluje sledovat a lajkovat retardéry, dementy, mongoloidní potraty a jiné postižence, ať už skáčou na lyžích nebo zpívají, že milujou Májnkraft. Zaostalá zrůdička Edouš by byl ideálním vzorkem a rozhodně už tenkrát i daleko lépe naplňoval ony správňácké olympijské ideály čistoty ducha než třeba tehdejší skokanský fenomém, sociopatický násilník a egoistický kokot Matti Nykänen. Taxe ten zabrzděný velkobritský pták alespoň dočkal vlastní limonádičky naplňující hřejivým pocitem srdíčka všech romantických snílků, že když má jeden veliký sen a jde si odhodlaně za svým, taxe mu splní, ať je to retard, jaký chce. No, já jsem kupříkladu za všechny ty potencionální oběti rád, že se Edýmu nezdálo třeba o kariéře leteckého dispečera, velitele jaderné ponorky nebo Houmra v Dukovanech. Každopádně je to film na úrovni Kokotů na sněhu, negerského to bobu ze stejné olympiády, tedy milý, příjemný a zábavný, ačkoliv se skutečných událostí drží asi jako mrdka na skle a je notně dramaturgicky popkornově dopatosovaný. Mimo jiné páreček škaredých, proplešlých, nudných a otylých strejců, který ve skutečnosti učil toho létajícího downa příliš nepadat, nahradil překrásný kůl boreček Hjů, aby si na své přišly i dámské karpální tunely, a i řádně zhnusený Výron Egrtn (mimochodem herecky výborný) je oproti původnímu nedonošenci pořád ukrutný sympaťák. (23.04.2017)

Přiznávám, že skoky na lyžích (byť třeba na olympijských hrách), nejsou mou oblíbenou diváckou disciplínou a příběh Michaela Edwardse, jsem zaregistroval, až po natočení tohoto filmu. Kdybych nevěděl, že je to snímek podle skutečné události, nevěřil bych, že je něco takového vůbec možné. Tento kokos na sněhu, je sice plný klišé a předvídatelných dějových zvratů, ale já jsem se při jeho sledování dobře bavil. A hlavně, Eddieho poselství je nadčasové a inspirující. Opravdu se vyplatí bojovat až do konce a jít si za svým snem, i když jste jediní, kdo věří ve vás samotné. (07.11.2018)

Tak tahle se dělá životopis! Sice bych i věřil, že podle pravdy je zde toho asi tak 5%, to však neubírá na fantastickém kinematografickém zážitku, zesíleném několika srdceryvnými záběry a naprosto fantastickým finále, při kterém se všechno zastaví a člověk jen v napětí čeká jak to dopadne. Producentská přítomnost osobitého génia Matthew Vaughna je zde cítit na míle daleko, Dexter Fletcher bezpochyby jede v jeho šlépějích a v několika scénách jsem si řikal, že takhle by to přesně natočil Vaughn. Vynikající casting, srdceryvný příběh, kokosy na sněhu..ten film má všechno...9/10 (06.06.2016)

Přestože se to s realitou ne úplně shoduje (reprezentoval například Velkou Británii už na Turné čtyř můstků 1986/87), je to velmi sympatický a pohodový film/příběh, který mi sedl do nálady. Mimochodem, sekundový záběr ze zahajovacího ceremoniálu OH v Calgary ukazuje square dance - tanec, který dělám a který jsem tehdy v roce 1988 viděl v televizi vůbec poprvé. (28.05.2017)

Není to Vaugn, ale klidně by mohl být. Kdyby se trochu krotil. Jeho jméno mezi producenty ale určitě nepřekvapilo. Někdy život píše opravdu neuvěřitelné příběhy. Většinou ale nejsou tak neuvěřitelné jako tento. Protože dříve nebo později ve všech odvětvích jakéhokoliv průmyslu přijdou byrokrati a různí kravaťáci a zakážou všechnu zábavu a jedinečnost (nutno říct mají k tomu často dobré důvody, ale přesto, něco krásného se tím postupně vytrácí - konec poetického zamyšlení). Než se však cokoliv nového dotáhne a ustálí, mohou se vždy objevit takovéto úžasné příběhy. Aneb jak jeden mladík jenom málo sportovně nadaný, ale velmi nadaný v umění snít sílou vůle a díky správné konstelaci hvězd ke prchavému, ale přesto ohromně sladkému štěstí přišel a mohl zažít svých 5 minut slávy. Má to opravdu velkou dávku pozitivní energie, má to šmrnc a kreativitu, má to jednoduché poselství, má to Vaughnův střih a stavbu scén, má to dostatečné produkční hodnoty. A má to skvělé herce v obou hlavních rolích, kteří hrají tak, jak je potřeba. Jackman nijak nepřekvapuje, ale mladý Taron Egerton v obtížnější roli exceluje. Jsem zvědav, kam všude se ještě v kariéře dostane, ale musím říct, že se mi typově hodí nejvíce právě do rolí tohoto typu - průměrný britský kluk z ulice, který má skrytý talent, eleganci apod. Tedy abych to shrnul, premisa o outsiderovi kdovíjak originální není, ale konkrétní příběh je opravdu podivuhodný. A velmi tomu pomáhá i způsob, jakým je příběh vyprávěn. 8/10 (26.05.2022)