Láska

Už jedna z úvodních scén, v níž Haneke ukáže divákovi koncertní sál z perspektivy pozorovatele stojícího na pódiu, tedy jakoby z druhé, opačné strany, než bývá obvyklým zvykem, kdy filmový divák sice slyší hudbu, ale sleduje diváky namísto koncertujícího virtuosa, svérázný tvůrce jasně naznačuje, že přistoupí k titulnímu tématu jinak a ukáže zcela netypickou podobu lásky, než jak je v médiu zvaném film obvykle prezentována. Láska je totiž schematicky asociována s etapou mládí, tedy s počátečním úsekem života, pootočením rastru ovšem před divákem ožívá podoba lásky prožívané na samém konci lidského bytí. Tomu odpovídá i forma - pozvolná dynamika, statická kamera, typický Hanekeho úsporný styl, výrazový minimalismus, na pouhý jeden byt omezená scéna, tedy formální nápodoba podzimu života. Haneke záměrně vystavěl svůj příběh na všech těch starých dobrých (křesťanských) hodnotách, které se staly v poslední etapě vývoje západní civilizace notně zaprášenými, neboť zbytnělý individualismus a neustálé zrychlování doby a životního tempa pomalu dusí dlouhé partnerské vztahy a cokoliv, co by se dalo chápat jako oběť. Hanekeho filmy obvykle bolí a nejinak tomu je i ve filmu o lásce - jakoby velký režisér cítil vnitřní potřebu sdělovat potřebné bolestivě. Věren svému uměleckému modu sleduje své hrdiny z odstupu, zůstává neutrální a netlačí na diváka, i když už samo téma a postavy neutrálními nejsou. Nejtěžší věci života přicházejí v okamžiku, v němž vyjde najevo neexistence lidského práva na důstojný konec... (09.12.2012)

Môj prvý Haneke. Muž, ktorý luže je starec žijúci v priestranom byte so svojou manželkou. Tá dostane na začiatku mŕtvicu a príbeh sleduje ako choroba berie človeku to čo kedysi miloval. Film je výborne natočený. Statické zábery, to že sa celý až na úvod v divadle, odohráva v interiéri bytu a herecký koncert dvojice predstaviteľov, kde hlavne vďaka skvelo napísanému scenáru a pozorovaniu prirodzenosti, naberá celý film nádherný autentický tón, aký sa dnes už len tak nevidí. Mnohé dramatické situácie sú odramatizovné, rovnako ako absentuje prvok hudby, ktorý by umocňoval v divákovi emócie. Film sa tak dostáva do veľmi zvláštnej roviny. Na jednu stranu z neho cítiť prirodzenosť a umeleckú vyspelosť - naozaj takéto filmy sa dnes dajú zrátať na prstoch jednej ruky. Na druhú stranu komornosť príbehu spôsobuje, že je chladný aj v scénach kedy by chladný byť nemal. Nenarážam na nič konkrétne, skôr mi ide o pocit aký som mal z niektorých scén. Čakal som, že tam bude viacej úprimnosti a vrúcnosti ako sa v scénach skutočne nachádzalo. Obhliadnúc od toho je ale zrejmé prečo film útočí tak prudko na oscary. Amour je pekný vzťahový film, ktorý sa nesnaží diváka emocionálne zničiť, ale snaží sa mu ukázať skutočnosť bez príkras a bez toho aby vás znechutil. Je silný a po mnohých stránkach príbehovo a formálne vyspelý. A ukazuje to najkrajšie a zároveň aj to najhoršie z nás. (11.02.2013)

Chladny? Ó díky za ten chlad, býti tam více emocí asi bych to neunesla. Minimalismus? Tleskám! Je SAMOZŘEJMOSTÍ postarat se o toho s kým jsme se rozhodli strávit svůj život? Samozřejmost je přece slepá! Je to naopak obdivuhodné! Jaké to je, když vaši duši rozežírá pohled na rozpadající se osobnost milovaného člověka, když se vám mění před očima v někoho koho neznáte. Jste starý a sil není mnoho a vy se přesto rozhodnete starat se o něho sám. To přece není a nemůže být samozřejmostí. Jaké asi musíte prožívat muka při rozhodování se co dál, když už síly dochází.....to všechno se z toho chladu dalo vyčíst. Už jsem poznala ticho co křičí! Poznala jsem ho u závěrečných titulků Lásky..... (27.11.2012)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)

Velké zklamání: explicitní, koženě konverzační, tónem snobský a pro mne naprosto neživotný film, z něhož neplyne nic než ono klasické "život je krásný a smrt bolavá". Některé doslovné scény mě u filmaře Hanekeho ražení překvapují svou lacinou naléhavostí (většina scén představ a snů), postava Isabelle Huppert je tam hodně násilně přišitá a čím víc se ve filmu o smrti mluvilo, tím méně mi toto téma přišlo životné (haha, paradoxy). V některých momentech se prostě druhdy nekompromisní analytik Haneke změnil v konvenčního midcultaře, který z bolestivého tématu utíká nejsnazším možným způsobem (facka následovaná "zírajícím" romantickým malířstvím atd.). Jediná skutečně vtahující scéna pro mě byla ta, v níž nechá režisér diváky hledat hrdiny v mnohohlavém davu a topit se v ambivalentních emocích. Pak už všechno dává zadarmo. To mě nebaví. I když uznávám, že to je kultivované, elegantně natočené a precizně zahrané. (07.07.2012)