Jelena

Andrej Zvjagincev nezkoumá současné Rusko, jak by se dalo od tvůrce jeho renomé a formátu očekávat, ale spíš reflektuje obecná témata celé západní civilizace a možná i obecně lidská. Tenhle příběh se mohl udát kdekoliv a kdykoliv na světě a právě v jeho univerzálnosti je jeho síla. Je to příběh patriarchální (Jelena je vlastně jen lepší služka a zlatokopka), jehož hlavním hybatelem je ovšem žena, a vůbec to není paradox. Snaha ochránit vlastní krev a rodinu nakonec přece vždy zvítězí, byť ne vždy úplně v souladu s etikou, normou a zákonem... Skvělá scéna (a scenáristicky dobře zasazená a timeovaná) je s oním nečekaným vypadnutím elektrické energie...,,boží mlýny" tak zůstaly jen v symbolickém náznaku... (11.02.2015)

"Mnozí první budou poslední a poslední první." Marek 10,31...... Nasrat. Film v Rusku vyvolal velké nepokoje a po několika demonstracích dostal Andrej Zvjagincev příkaz přímo od Vladimira Putina k natočení druhého dílu. Jelena 2 se bude opět odehrávat v bytě bohatého Vladimira a znovu se setkáme jak s Jelenou, tak i Sergejem a jeho rodinou. Nově pak dostane velký prostor jedna banda zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampou. (01.02.2017)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)

Pudový inštinkt chrániť mužské potomstvo, nech by bolo akokoľvek darebné je v Rusku prítomný od svetových vojen. Rozsiahlym množstvom padlých zdecimovaná samčia populácia spôsobila, že ženy sa boli nútené chopiť ťažkých remesiel (známe obrazy a fotografie úderníčok, baníčiek a žeriavničiek). A nie neúspešne. Synáčik do rodiny bol však v povojnových rokoch vítaný s veľkou slávou. Primerane nej bol hýčkaný a opatrovaný. Tak je to dodnes. Jelena v starostlivo komponovaných záberoch, prostredníctvom ukázania ťaživej dennej rutiny ženy v rokoch, ukazuje dôsledky tohto stavu. Matka všetkými silami opatruje dospelého synátora. Sám sa stal hlavou rodiny, no v skutočnosti je to len prerastené decko, nemajúce záujem čokoľvek meniť, veď mámuška sa postará. Spokojne čučí s rozrastajúcou sa rodinkou doma, popíja pivečko a sťažuje sa na drahotu. A čaká na prísun maminho dôchodku. A jej dôvtipu, s pomocou ktorého zabezpečí väčší obnos peňazí. (05.08.2013)

"Poselství filmu? Lůza by se neměla množit." Nesympatičnost drtivé většiny postav (kladně působila snad jen dcera s jejím předstíraným cynismem), v kombinaci s recepční náročností snímku, totiž zřejmě byla důvodem nespokojenosti většiny publika. Mně ale vyprázdněná narace, vypiplaná statická kamera s častým přeostřováním, pomalé tempo a v neposlední řadě Jelenina uklidňující jistota a ráznost, s jakou prováděla své každodenní úkony, sedly víc než dost. Černý puntík si tedy ode mě vysloužilo totálně ignorantské publikum. Nepřetržitý šum v sále a komentáře typu: "to jako ten záběr nikdy neskončí?!" totiž rozhodně nejsou věci, které pomohou divákovu ponoření se do atmosféry. (MFF KV 2011) (13.07.2011)