Vliv gama paprsků na měsíček zahradní

Pozorovať rozháranú matku, ktorá frustráciu z vlastnej mizérie prenáša na svoje dve dcéry je veľmi smutné. Metafora o radiácii, ktorá v malom množstve vytvára zaujímavé mutácie, ale vo veľkom zabíja, je príznačná nielen pre kvety nechtíka ale aj staršiu dcéru Ruth na vrchole puberty a mladšiu melancholickú Matildu, ktorej vášňou je veda. V závere sa divák môže podľa vlastného dojmu a uváženia prikloniť k pozitívnemu alebo negatívnemu výsledku pre budúcnosť dievčat. (06.02.2012)

Takový měsíček zahradní je na tom relativně dobře: Ať ho vystavíte jakékoliv dávce gama záření - nebo čemukoliv jinému, přijme následky vašeho experimentu se stoickým klidem a pokud to jen trochu půjde, zkusí prostě nějak vyrůst. Kdyby byl jetelem, mohl by snaživě zmutovat do podoby oblíbeného a všemi vyhledávaného čtyřlístku ... ale i když jetelem evidentně není, může se sebou za příznivých podmínek provést něco výjimečného - nebo alespoň dostatečně neobvyklého, co zaujme. Když to nevyjde, zůstane zkrátka obyčejným měsíčkem zahradním ... nebo si řekne, že už toho bylo dost - a v naprosté pohodě vůbec nevyklíčí. Ale v žádném případě neutrpí psychickou újmu - velkou ani malou, trvalou ani dočasnou. My to máme NEPOROVNATELNĚ těžší ... a o tom to je. P.S.: Budiž nám útěchou, že většinou jsme na tom (snad) o něco málo líp nežli kupříkladu bílí králíčci ... alespoň v našich zeměpisných šířkách a délkách. (18.07.2011)

Beatrice nechcete potkat a už vůbec s ní sdílet jednu domácnost. O takové ženě se říká, že i mléko zkysne, když mu věnuje svůj pohled. Je to žena, která nesnáší sebe sama kvůli životnímu neúspěchu, svému stárnoucímu odrazu v zrcadle, nedostatku peněz, absenci partnera, dětmi jako závažím a ventiluje si to na svém okolí. Takové ženy jsou realitou, s označením toxicity a vyhýbáme se jim. ///  Paul Newman a jeho manželka Joanne Woodwardová poté co viděli představení Zindelovy divadelní hry (Pulitzerova cena v roce 1971 za drama), koupili filmová práva a adaptovali ji na plátno. Četla jsem, že Zindelova divadelní hra (neviděla jsem) představuje Matildu/Tillie (mladší dceru) jako hlavní postavu vyprávění, zatímco Newmanův film soustřeďuje většinu své energie na matku Beatrice Hunsdorfer. Tento posun má dle mého mínění zásadní dopad na změnu publika a filmové ztvárnění jí naštěstí dopřává určité sympatie. Joanne Woodwardová je sakra dobrá herečka ale uvedla, že to málem zničilo její vztah s Paulem Newmanem a měla velké problémy vyrovnat se s postavou - nenáviděla postavu Beatrice, nenáviděla to jakým způsobem se chovala ke svým dcerám, její permanentní rozzlobenost a štěkot, labilitu, úzkostné stavy. Hereččin výkon byl vynikající a až přespříliš skutečný. Ale dokázala to a film obsáhl zkušenosti ženy v postavení Beatrice. Ruth ((starší dcera s epilepsií (?)) je co se týče chování kopií své matky a ví jak matce co nejvíc ublížit a emocionálně ji ještě víc poškodit. Ale když má záchvat, je Beatrice tou nejlepší matkou. Jestliže Beatrice a Ruth jsou archetypy životní zlomenosti i msty plynoucí až z jakési rezignace, Tillie (Newmanova dcera, v době natáčení snad 12 letá) svým dětským ale vědeckým pohledem disponuje sílou, objektivitou a nadějí, nezbytnými k tomu, aby se udržela nad hladinou a nepodlehla ani v budoucnosti skepsi, jako následku špatné ekonomické situace a citové tyranie. Tillie je vítěz nejenom vědecké soutěže na škole. Její klid s odvahou v prapodivném rodinném chaosu předpokládá budoucí porozumění světu. Ne, Tillie nepropadne beznaději, a to je rozhodující. Děkuji, pane Newmane... P.S.: Judith Lowry v tak nádherné mlčící roli... (23.08.2024)

Tuhle matku Joanne Woodwardové má člověk chuť přibližně tak od poloviny filmu bez výčitek svědomí zabít. Přesně tak si asi Paul Nevman představoval, že by to mělo působit - a působilo. Klobouk dolů. Už i proto, že se autorský tým dokázal vymanit z téměř neměnných amerických vzorců povinných happy endů. (19.08.2012)

Strašně rád bych napsal, že Paul Newman měl talent i na režii, ale po pár zhlédnutých filmech, které režíroval to říci nemohu, včetně tohoto. Ta snaha se mu rozhodně upřít nedá. Vždy se jako režisér věnoval výhradně dramatům, zaměřujících se na mezilidské vztahy. Ani jeden z jeho filmů, který jsem viděl nebyl po obsahové stránce vůbec špatný, naopak. Výběr tématu mu nedělal žádný problém, ale kamenem úrazu byla vždy forma, která uvrhovala film do strašné a po většinou i nudné podívané, vyjma snad Rachel, Rachel, které bylo do určité míry lehce podmanivé. Tento film je ale suchý jak saharská poušť za pravého poledne. Promiň Paule! (19.07.2011)