Železná Lady

Meryl už je zase na té správné koleji a po šílenosti u které nejeden z jejích obdivovatelů volal v křečích Mamma Mia! ukazuje co umí. Celkem mně fascinovala nejen podobnost s M.T, ale i její správně britská english. Snímek mapuje politickou kariéru Margaret Thatcher a lehce zabrušuje do jejího dětství i soukromého života s manželem. Některé pasáže jsou doplněny o dokumentární záběry, talže to celé vlastně vypadá jako hraný dokument o významné politické osobnosti. Já jsem však očekával, že nám bude Železná lady přiblížena mnohem více a to zejména z té lidské soukromé stránky. Bohužel, Železná je i ve filmu a tak jedinou slabostí, kterou u ní můžeme spatřit je její stáří. Stáří, které vás nemilosrdně sejme a je jedno zda jste byli králem či nuzákem, zda jste rozhodovali o o osudu své země a Evropy či nikoliv. Nakonec z vás zbude věchýtech třesoucích se svalů a pohasínajícího intelektu... U takovýchto vyjímečných lidí si to člověk uvědomuje o to více. Při sledování si asi nejeden divák také nutně uvědomí, jak je takovýchto nekompromisních leaderů dnes v socialistickém světě třeba a to mluvím i o USA .. (o tom našem vládnoucím hnoji ani nemluvě). * * * (25.02.2012)

Margaret Thatcher - Iron Lady, Odborové koště. Asi každý ví, že to neznamenalo oblibu v domácím žehlení a uklízení.. Zvolený koncept vyprávění lze pochopit (konfrontovat nyní silně korodující železo s tím, jak kdysi bylo skálopevné), nicméně forma jak je tomu činěno je krajně nešťastná. Ať už těžkopádně naroubované asociace, snaha o korektnost měnící se v mdlost, či absence momentů o síle falklandské desetiminutovky. Když tak nad tím přemýšlím, ona asi byla nejsilnější ta úvodní scéna s nákupem mléka, která defilovala pomíjivost - jak lidskou, tak politického odkazu konzervativní baronky. Jinak v rámci životní vyváženosti doporučuji zhlédnout spolu s Brassed Off od Marka Hermana.. (15.10.2013)

Prvýkrát, čo mi niekde vadil Jim Broadbent. Dobrý film, nezaujatý, konštatujúci a nesúdiaci. Čo rozhodne nepotreboval, bola jeho komická postavička. A halucinácie, popri štátnických gestách, prejavoch a ideách, značne ponižujúce. Tá forma nepustí, rozpráva o zásadovom človeku; jeho rozhodnutia sú možno chybné, no nevyjadruje sa k nim, aby si každý urobil vlastný názor. A pritom ho polku filmu vykresluje ako magora, ktorého vrcholom je revolúcia manželovho šatníku (22.11.2014)

Filmu svědčí komorní scény, kde toho jde poměrně málo zkazit, protože je na to Streepová sama. V těch ostatních ale příběh sklouzává do šablonovitých klišé, jež postrádají přirozenost. Třeba vyhlášení války o Falklandy vypadá jako pečlivě nacvičený divadelní akt. Těžko uvěřitelné jsou také burcující proslovy ve Sněmovně, jejíž osazenstvo tvoří očividný komparz. Sociální bouře jsou zase opakovaně prezentovány na projíždějící vládní limuzíně, na niž se demonstrující tlačí s transparenty. Z těchto důvodů atraktivita vyprávění vadne a nepomáhají mu ani prostřihy archivního materiálu. Hodně se mluvilo také o historické nepřesnosti. Dějinné události jsou totiž líčeny výhradně z perspektivy hlavní postavy. Tuto výtku režisérka odráží vysvětlením, že debata o Železné lady už dávno uvázla doslova v aspiku, kdy jí jedna strana interpretuje pouze jako monstrózní čarodějnici a druhá jako zachránkyni, která dostala Anglii z poválečného útlumu. Zjistit, kdo má pravdu, ale prý Lloydová nechtěla. A tak se to nedozvíme. Díky výkonu Meryl Streepové ale můžeme leccos pochopit o stáří, ztrátě rozumu, samotě a pomíjivosti. To je poznání, které vyzdvihuje středně dobrý film do nadprůměru. (25.05.2020)

Vstup do choré mysli... O Margareth Thatcher si myslím své („je to nebezpečná bestie“) a nutně nemůžu pominout (vlastně každý, kdo o této dámě něco ví/slyšel), že jakákoliv filmová podoba její životní pouti se zákonitě střetne s mým/vaším dlouhotrvajícím úsudkem. Střet přitom neberu v negativním smyslu, taková kolize je prospěšná, pokud podporuje schopnost argumentovat a dodává podněty. Servilní oslava a jednoznačně zdrcující kritika by ve mně vzbudily obé stejný pocit znechucení a to tím více, čím by se tvářily jako objektivizující reportáž, co loví neznámé skalpy. S Železné Lady mám dojem, že přesně toho si tvůrci byli moc dobře vědomi. Nabídli účelné vyprávění událostí optikou senilnějící paní, zajaté ve vzpomínkách a dávno neúčinných proklamacích, které platí už jedině na ustaranou a pocitem méněcennosti zkroušenou dceru + chápavé okolí. Nadmíru nehostinná první část snímku dá najevo, že dobrodružství z poslaneckých lavic a drsné výroky při masových demonstracích nejsou hlavní náplní filmu. Celé vzrušující období vlády a donekonečna diskutovaných rozhodnutí film nahlíží formou flashbacků unavené Thatcher, vlastně souborem roztříštěných vizí, jejichž relativnost je v každém okamžiku úplně evidentní. Nejen, že máme možnost vidět odpudivé odboráře a demagogicky naladěnou opozici, ale také vskutku státnické reakce pevné vůdkyně. Meryl Streep dokonale vytvořila nesnadný most mezi Thatcher političkou a normální ženou. Propaganda? Tentokrát nemám ten dojem, důležitý je průvodce filmem a nějak podobně se Thatcher ve vzpomínkách ke své politické dráze možná opravdu vrací. Rozumným krokem bylo zapojení autentických záběrů stávek a nepokojů, které politička možná opravdu vytěsňuje a vidí dnes pouze na obrazovce. Film je jejím snem, tancem s Reaganem v oparu (falše či vítězství?), kde hodnotící soudy tvůrců zastupuje úvodní část jejího mládí a částečně senilní a churavějící žena. Forma tenhle portrét nemá šanci vytrhnout, nenabízí než konzervativní podívanou bez čehokoliv originálního. Což je ale možná při zobrazované osobnosti další nenápadné plus... (01.03.2012)