Amélia z Montmartru

Nádherné, pohádkově zbarvené vyprávění z pera Jean-Pierre Jeuneta o věcech milovaných i nesnášených, o osudech normálních lidí, kterými může zahýbat i docela normální děvče. Audrey Tautou jako současně nejkrásnější herečka Francie hraje už jen svým pohledem a její tvář se k pohádkovému vizuálu neskutečně hodí. Hudba je další téměř dokonalou součástí filmu, součástí, na kterou hned tak nezapomenete. Pozitivní atmosféra je z filmu cítit každým políčkem a všechny vaše smysly budou rochnit blahem. Všichni herci hrají přesvědčivě, mně osobně byl nejsympatičtější Dominique Pinon, režisérův oblíbenec.. ten, který si mě získal i v Jeunetově kraťasu Foutaises. Amélie je nádherný film, který mi zvedl náladu a na chvíli mě donutil myslet jen na krásné věci a věci, které chci v životě ještě udělat.. Pět hvězd je určitě zasloužené hodnocení. (26.11.2006)

No nezamilovali by ste sa do nej ? Jean Pierre Jeunet natočil typicky netypickú francúzsku romantickú komédiu o servírke, ktorá sa rozhodne pomáhať okoliu a pri tom tak trochu zabúda na seba. Skvelé halúzky na začiatku a konci filmu, bizarné príhody a udalosti, typicky francúzsky jemný (trpaslík) i kanadsky tvrdý (sused) humor vo filme, ktorý je úžasným pohladením pre dušu a v ťažkých chvíľach vám pripomenie, že s úsmevom všetko prekonáte. (23.12.2004)

AMÉLIA Z MONTMARTRU nemala ďaleko k tomu, aby sa stala synonymom pre slová „pôvabnosť“ a „neodolateľnosť“. Originálny, úžasne pestrofarebný dej, si to svišťí naprieč lúkami, jazerami, lesmi i sex-obchodmi, príbeh hýri snáď desiatkami originálnych nápadov, po vizuálnej stránke je neuveriteľne prepracovaný, jeden kúzelný herecký výkon strieda druhý a nestráca sa v tom ani záhradný trpaslík – cestovateľ. Kino Považan 2001 (01.01.2005)

Bylo 15. listopadu 2002, 20 hodin 47 minut a 31 vteřin, na ulice se začal hebce snášet první sníh, vzduch byl chladný, vločky studily na tváři a starý bělovlasý muž marně zápasil s deštníkem. V téže vteřině drobná dívka rozezněla smíchem celé foyer kina Centrál tak hlasitě, až trojice nedaleko stojících lidí otočila hlavy jejím směrem. Stále v ten samý moment policejní hlídka před kulturním domem Střelnice zvědavě pozorovala skupinku mladíků opakujících si nové taneční kroky. Ve stejný okamžik stínil mohutný dub odcházejícím divákům výhled na Baťkovo náměstí a jen jedna pouliční lampa blikotavě osvětlovala místo pod stromem, kde zatoulaný pes hladově očichával odhozený obal od svačiny. V tutéž vteřinu ve čtvrtém patře činžovního domu č.p. 833 v Nerudově ulici si malý David zakryl peřinou hlavu, aby tatínek, který zrovna nakoukl do jeho pokoje, nepoznal, že ještě nespí. A v té samé chvíli si Vladimír Endresl, devatenáctiletý snílek jenž má rád zvuk nárazů kapek deště do okna, uvědomil, že "Amélie z Montmartru" si právě našla místo v jeho srdci... (18.04.2005)

S dovolením pominu nesporné filmové kvality a zaměřím se na osobnější dojem. Amélie z Montmartru mě nadchla výstředností postav, protože to by klidně mohli být moji příbuzní (co bych za to dal...!) - těší je úplně bizarní věci, jejich podivný humor nikdo nechápe a navzájem o svých zvláštnostech nevědí. To je právě to. Kdyby to o sobě všechno věděli, víc by si porozuměli a já mám tenhle pocit často. Nechci se tady nějak nostalgicky rozkecávat, ale stalo se mi už mockrát, že o někom, kdo se mi vysmíval třeba kvůli mé posedlosti přesazováním kytek nebo chorobnému strachu z veřejných záchodků pak vyšlo najevo, že třeba sbírá tkaničky od bot nebo k smrti rád počítá trojčlenkou. Prostě - jak říkala moje babička - všichni jsme střelení, jenom jsme každej jinam trefenej. ;-) 100% (19.01.2004)