Amélia z Montmartru

Poetičnost, jemný, hravý humor i trauma z partnerského osamění, jehož zosobněním je stále ještě mladá a dychtivá mladá žena žijící pod neopakovatelnými pařížskými střechami. Hravost a radost čiší z těch před i za kamerou. Rozepisovat se o kráse a skvělé kreaci Audrey Toutou nesmá smysl, protože lavinová suverenita jejího výkonu si nemůže nepodmanit doslova každého. Životní příležitostí však není jen pro svou hlavní představitelku, ale i pro tvůrce. V záplavě všech pokladů absolutních špiček, jak je přinesla ve francouzské i ve světové kinematografii druhá polovina minulého století, si toto dílo zachovává svou výraznou a nepřehlédnutelnou osobitost. Je tím, čím má být. Pohlazením a povzbuzením pro duši i srdce všech dychtících a frustrovaných. (28.08.2007)

Bylo 15. listopadu 2002, 20 hodin 47 minut a 31 vteřin, na ulice se začal hebce snášet první sníh, vzduch byl chladný, vločky studily na tváři a starý bělovlasý muž marně zápasil s deštníkem. V téže vteřině drobná dívka rozezněla smíchem celé foyer kina Centrál tak hlasitě, až trojice nedaleko stojících lidí otočila hlavy jejím směrem. Stále v ten samý moment policejní hlídka před kulturním domem Střelnice zvědavě pozorovala skupinku mladíků opakujících si nové taneční kroky. Ve stejný okamžik stínil mohutný dub odcházejícím divákům výhled na Baťkovo náměstí a jen jedna pouliční lampa blikotavě osvětlovala místo pod stromem, kde zatoulaný pes hladově očichával odhozený obal od svačiny. V tutéž vteřinu ve čtvrtém patře činžovního domu č.p. 833 v Nerudově ulici si malý David zakryl peřinou hlavu, aby tatínek, který zrovna nakoukl do jeho pokoje, nepoznal, že ještě nespí. A v té samé chvíli si Vladimír Endresl, devatenáctiletý snílek jenž má rád zvuk nárazů kapek deště do okna, uvědomil, že "Amélie z Montmartru" si právě našla místo v jeho srdci... (18.04.2005)

bývaly doby, kdy jsem měl Amélii nesmírně rád a nevěřil jsem, že by se mi kdy mohla okoukat. nestalo se. přihodilo se něco jiného. přestal jsem filmu věřit. zošklivily se mi Jeunetovy škaredé barevné filtry a zprotivili pitvořící se herci úplně stejně, jako jeho jedovatý optimismus. svého času svěží nálada dnes už malinko zavání umělinou. velice rád bych věřil v zázračnost každého okamžiku, v katarzní půvab každé tragédie a velice rád bych žasnul nad tajuplnými souvislostmi lidských životů a na svět se díval skrze růžové brýle, ale Amélie mi to neumožňuje. nedovedu se ani při usilovné snaze smířit s dětinsky naivním nazíráním na témata hluboká a závažná, nevěřím v bezstarostnou lásku bez bolesti, bez obětí a starostí a už vůbec v osud, který k ní vyvolenému člověku umete cestičku. snad je to stářím, ale už se nedovedu oddávat citovému sebeukájení s takovou vstřícností. je snadné mi udělat radost, nebo mě dojmout, ale nesmím přitom zavětřit ani náznak kýče nebo falše. o to víc oceňuji Jeunetovy následující Příliš dlouhé zásnuby, které staví vyumělkovaný patos Amélie tváří v tvář nepokrytému patosu zákopového šílenství. (27.11.2012)

Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe... (31.01.2007)

:::::::::::::::::::::::::::::::: Nevím, co si mám o tom myslet. Pravdou je, že je to krásný film, roztomilý a Audrey Tautou má nádherný kukuč, ale to je tak asi vše. Nevím. Často jsem se také nudil. Buď budete ( jako většina ) tento film vychvalovat do nebes a nebo vezmete v úvahu, že to na nás po celou dobu Jeunet jen hraje a podbízí - viz. komentář od sinpa ....... PS: Taky Vám tak Audrey Tautou připomíná Audrey Hepburn ?? Zvláštní, že se dokonce tak i jmenuje křestním jménem .............. Zajímavé komentáře: sinp, RadimFišer, Pavlin :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: (23.03.2009)