Le Nom des gens
The Names of Love
Réžia:
Michel LeclercKamera:
Vincent MathiasHrajú:
Sara Forestier, Jacques Gamblin, Zinedine Soualem, Nanou Garcia, Jacques Boudet, Antoine Michel, Laura Genovino, Michèle Moretti, Husky Kihal, Carole Franck (viac)Obsahy(1)
Bahia Benmahmoudová je mladá extrovertní žena, jež si natolik cení politického nasazení, že je ochotná spát se svými nepřáteli, aby je přesvědčila o své pravdě. To ale představuje dost lidí, vzhledem k tomu, že v podstatě všichni pravičáci jsou její nepřátelé... Většinou se jí to daří. Až do té doby než potká Arthura Martina, nenápadného čtyřicátníka, jehož heslem je nulový risk. Jména jsou ale zrádná a zdání klame.. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (5)
Recenzie (16)
Pokud nemáte opravdu velký politický přehled, tenhle film vás zastihne v nedbalkách. Totiž, ani zdaleka nepoberete tolik, kolik je v něm ukryto Co bych si nepřiznal, já se chytal velmi málo.Sara Forestier tu neustále chodí buďto s vypadávajícím výstřihem, anebo rovnou celá nahá. Ale "chemie" s Jacquesem Gamblinem mi neseděla, je o 29 let starší než Sára, a já si v jeho postavě dovedl představit někoho stejné generace. Sara není vyložená kráska, tady se jí ale podařilo zachytit "sexy as hell" téměř v každém záběru. Politicky složité. ()
Při tom námětu, kdy ta bláznivá holka spí s kdekým, kdo má jiný politický názor, sice můžu koulet nevěřícně očima, ale tahle lehce potrhlá, francouzská romantická, politická sexy komedie jede v zábavném tempu a ono to fungovalo. Nejvíc tomu asi dělá reklamu sama Sara Forestier (nar. 1986), když tam běhá skoro furt nahá, ale nejen proto to je možná její nejlepší role. ()
Vidim to tak, že jsem fašista. A tahle vytrvalá levicová agitka, kterou tak krásně vyšperkovala Jospinova účast, mi holt od počátku nebyla souzena. A mrzí mě to, ne že ne. Však pointa filmu (konkrétně poslední dvě věty na kopci a leccos předtím) jako by vložila tři tečky za zcela jiný, alternativní příběh, který se v první i druhé řadě zaobíral vnitřním i vnějším bojem imigrantů (či dětí přistěhovalců) se stereotypy - namísto toho všeho slepého střílení s pojmy jako fašista, pravičák a levičák. Le Nom de Gens si zkrátka vybralo snazší cestu opakování a leda tak nepříjemně hysterického vyvracení/potvrzování oněch stereotypů, což mi teda dvakrát nevonělo. Naopak "židovská debata" u jídla a billboard "Avec ARTHUR MARTIN simplifiez vous la vie" byly vážně super. ()
Nikdy bych do sebe neřekla, že po úvodní části tohoto střihnutého komediálního koktejlu půjdu až na nejvyšší laťku. Ale stalo se. Jak se to Michelovi Leclercovi podařilo, to vám neřeknu, ale Bahia, kterou stvořil, by si dokázala otočit kolem prstu vážně kde koho. Hlavně ona byla středobodem celé téhle prazvláštní taškařice s puncem smutného pozadí jako malé holčiny z hodin klavíru. Ale i Arthur si z mládí odnáší nějaké nevyřešené záležitosti a to by bylo, aby se zrovna tihle dva nepotkali. Druhá polovina celé téhle anabáze vztahu nevztahu je cílená už trochu víc na naše city a Michelovi se to povedlo všechno mistrně skloubit, takže výsledná tečka byla excelentní. Napsat a zrežírovat romantickou komedii s hlubší myšlenkou je docela náročné a ještě k tomu v originálním balení jako bonusem je přímo zázrak. A Sáře Forestierové tleskám. ()
Takže si to zrekapitulujeme. Černobílé vidění přímo nesnáším, levicové idealisty řadím, co se rozumnosti jejich názorů týče, někde mezi pěti až šestileté děti, a ke slečnině volnému přístupu k mezilidským vztahům chovám hlubokou nedůvěru. A výsledek je, že mě už dlouho žádná romantická komedie takhle nedostala. Protože námět, protože brilantní (a to je hodně slabé slovo) Sara Forestier, protože atmosféra, protože kamera a protože láska se neptá. Jestli to byl záměr režiséra, potom ho prohlásím za génia, který mi umožnil prožít si příběh dvojice a zamilovat se, všem předpokladům navzdory. Sice jenom do filmu, ale i tak. Top 10 za rok 2010. ()
Reklama