Snehulienka

"Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je v zemi zdejší, nejkrásnější", po této obligátně položené otázce se obligátní odpovědi nedočkáme, protože v nejnovějším zpracování notoricky známé pohádky O Sněhurce zde není tato pověstná věta takto formulována. A není to zdaleka jediná inovace, které se divák dočká. Lépe je položit otázku takto: Může inovativní přístup k notoricky známé pohádce přinést ještě něco nového? Může, když se ho chopí schopný režisér, jakým je Tarsem Singh. Škoda málo prodané nápaditosti do příběhu, který osciluje mezi parodií na zmíněnou pohádku a filmem pro odrostlejší děti s pohádkovými motivy. Celkově poněkud nekonzistentnímu konceptu dominuje charismatická Julia Roberts v roli zlé královny, proti níž to měla mladá Lilly Collins jako Sněhurka velmi těžké, ale obstála se ctí, ačkoliv neměla moc co hrát, byl na ní kladen požadavek tvářit se líbezně, občas šermovat kordem a mistrně ovládat pohyby svého hustého obočí beroucí si inspiraci z ruských pohádek. I tak dcera známého hudebníka zůstala v jejím stínu, ale slušelo jí to. To Julia Roberts byla nucena svoji krásu obhajovat před podstatně mladší konkurentkou, a při jejich vzájemném střetu měla vždy navrch právě Roberts, která svoji roli pojala tak, jak se od ní čekalo. Tedy kvalitně a navíc ukázala, jaký má smysl pro humor, když ho do své záporné postavy vnesla. Takže nakonec není ani tak zlá, jak jsme zvyklí z jiných verzí, ale to, že svoji postavu nebrala až tak vážně se jí vyplatilo a pochvalu snese i to, jak odolala přehrávání ke kterému takhle napsaná role vyloženě sváděla. Přísnější měřítko snese i méně známý Arnie Hammer v roli prince a zvláště jeho kreace oddaného štěnátka po vypití kouzelného nápoje a také královnin poskok Nathan Lane, který se přes menší rozměry role prosadil sympatickým způsobem. Nejhůře dopadlo sedm trpaslíků. Sehráli je herci nevelkého vzrůstu a to bylo všechno. Neměli nic, čím by zaujali. Slabé to bylo také s lokacemi. Les, palác nebo vesnice postrádaly prostorovost, a když se většina děje přesouvala z paláce do lesa a naopak, bylo znát, jak finanční rozpočet jede na doraz. A kdo by v pohádce čekal množství kouzel a triků, bude zklamán převelice. Triků je tady opravdu poskrovnu a působí hodně laciným dojmem (viz například přeměna komořího ve švába a naopak). Tarsem Singh tentokrát vypráví příběh o Sněhurce jinak, než bylo zvykem. Od známého vizionáře a kontroverzního režiséra se to dalo předpokládat. Některé motivy zůstaly zachovány, ale naopak některé byly odsunuty nebo pozměněny, jako například pověstné otrávené jablko. Scéna s ním se objeví až v závěru a byla snad nejlepší z celého filmu. Ani pověstná otázka směrem k zrcadlu nezazní v plném znění, ale právě při návštěvě této místnosti, je režisérův rukopis snad jedinkrát nejvýrazněji patrný a dostaneme tak ojedinělou možnost si vychutnat jeho cit pro vizionářské obrazy. Jinak se jich nedočkáme, ale rozhodně nelze v mém případě hovořit o nudě. Nedostavovala se, ale ani nic extra jiného se nedostavilo. Když se v závěru Sněhurka rozezpívala a závěrečný dvouminutový úsek vyplnila písnička, bylo jasné, že to na vysoké hodnocení film u mě nevytáhne. Stylizované a rozverné zpracování Sněhurky je i tak ojedinělý počin, a pro srovnání bude dobré počkat si na její temnější a poněkud ambiciozněji vyhlížející verzi, která do kin dorazí ještě letos. 60% (08.05.2012) (menej) (viac)

(Komentář může obsahovat spoilery) Filmy Tarsema Singha vždy pracují se žánrem tak, že konvence s ním spojené ozvláštňují vypravěčskou změnou perspektivy. V psychologickém thrilleru se doslova noříme do mysli sériového vraha, v dramatu z nemocničního prostředí si své příběhy vzájemně ovlivňují jejich dva fabulátoři, v akčním fantasy je na dění nahlíženo z božského pohledu na místo upřednostňování lidského hrdiny. V případě pohádky se pravděpodobně nejzažitější disneyovská verze Sněhurky genderově obrací naruby, a tak se z titulní hrdinky dělá emancipovaná obdoba Robina Hooda, která již není pouze pasivním objektem hrdinových tužeb, ale sama aktivně jedná. (Objektem na pohled se zde naopak stává princ, což je Zlou královnou na mnoha místech glosováno.)_____ Český překlad názvu právě vybízí ke srovnání s "kanonickou" verzí pohádky a nakládáním s jejich charakteristickými prvky (trpaslíci, jablko ad.), ale mnohem podstatnější je originální titul MIRROR, MIRROR. Určuje totiž formální strukturu díla, založenou na "zkreslení odrazu". Vyprávění je zdánlivě filtrováno skrze postavu Zlé královny, která nám po dobu tří čtvrtin podává verzi příběhu ze svého hlediska. Je přitom značně ironická, což je sjednocujícím principem pro většinu scén (ironie založená na rozporu mezi řečeným a myšleným, mezi atmosférou scény a dialogy v rámci ní atd.). Nakonec se ale ukáže, že ústřední protagonistkou nebyla Zlá královna, ačkoliv to film nespolehlivě prezentoval, ale Sněhurka, což s sebou nese i přepnutí do zcela jiného modu - muzikálového. Ten, přestože na něj řada lidí nadává, je opodstatnitelný uvědomělostí úvodů a závěrů ve filmech i filtrací (Královnin "marionetový" prolog, Sněhurčin bollywoodský epilog) a taktéž vyplněním mezery z první čtvrtiny, kdy Sněhurka konstatuje, že za života jejího otce lidé zpívali a tančili._____ I manýrističnost, která je vytýkána s poukazem na okázalost kostýmů, by se dala snadno vyvrátit jejich mnohovýznamovostí a motivovaností ve vyprávění. Kostýmy zde slouží nejen k určení sociálního statutu postav (časté je okradení pánů kmány právě o oblečení, narážky na genderové role s oblečením spojené), ale i jako metafora povahových vlastností (význam svých převleků v bajkách) a jako kompoziční prvek (možnost přestrojení či dokonce "přepravy"). Soustředěním se na formální stránku by se dalo pokračovat v podstatě do nekonečna, protože za rozbor by stála míra vyprázdněnosti/plnosti mizanscény vzhledem k (ne)přítomnosti Sněhurky/Zlé královny, barevná dieferenciace (dominance zlaté u Zlé královny, modré ve scénách s Princeznou) i řada kompozičních návazností při spojování scén mezi sebou._____ Nedošlo by ale na symptomatickou bohatost snímku, kdy se jedná o zjevnou satiru na posedlost krásou a zároveň "sociální" vyjádření se ke způsobům řešení ekonomické krize. Podstatné je ale jedno: MIRROR, MIRROR je formálně neuvěřitelně opojné dílo, jehož ozvláštnění oproti známé předloze spočívá ve změně perspektiv(y) a v rámci filmu samotného pak v sebeuvědomělosti při ironickém komentování použitých formálních strategií (vypravěčských - kdo je hlavní hrdinka? i stylistických - např. kostýmy). (06.04.2012) (menej) (viac)