Snehulienka

"Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je v zemi zdejší, nejkrásnější", po této obligátně položené otázce se obligátní odpovědi nedočkáme, protože v nejnovějším zpracování notoricky známé pohádky O Sněhurce zde není tato pověstná věta takto formulována. A není to zdaleka jediná inovace, které se divák dočká. Lépe je položit otázku takto: Může inovativní přístup k notoricky známé pohádce přinést ještě něco nového? Může, když se ho chopí schopný režisér, jakým je Tarsem Singh. Škoda málo prodané nápaditosti do příběhu, který osciluje mezi parodií na zmíněnou pohádku a filmem pro odrostlejší děti s pohádkovými motivy. Celkově poněkud nekonzistentnímu konceptu dominuje charismatická Julia Roberts v roli zlé královny, proti níž to měla mladá Lilly Collins jako Sněhurka velmi těžké, ale obstála se ctí, ačkoliv neměla moc co hrát, byl na ní kladen požadavek tvářit se líbezně, občas šermovat kordem a mistrně ovládat pohyby svého hustého obočí beroucí si inspiraci z ruských pohádek. I tak dcera známého hudebníka zůstala v jejím stínu, ale slušelo jí to. To Julia Roberts byla nucena svoji krásu obhajovat před podstatně mladší konkurentkou, a při jejich vzájemném střetu měla vždy navrch právě Roberts, která svoji roli pojala tak, jak se od ní čekalo. Tedy kvalitně a navíc ukázala, jaký má smysl pro humor, když ho do své záporné postavy vnesla. Takže nakonec není ani tak zlá, jak jsme zvyklí z jiných verzí, ale to, že svoji postavu nebrala až tak vážně se jí vyplatilo a pochvalu snese i to, jak odolala přehrávání ke kterému takhle napsaná role vyloženě sváděla. Přísnější měřítko snese i méně známý Arnie Hammer v roli prince a zvláště jeho kreace oddaného štěnátka po vypití kouzelného nápoje a také královnin poskok Nathan Lane, který se přes menší rozměry role prosadil sympatickým způsobem. Nejhůře dopadlo sedm trpaslíků. Sehráli je herci nevelkého vzrůstu a to bylo všechno. Neměli nic, čím by zaujali. Slabé to bylo také s lokacemi. Les, palác nebo vesnice postrádaly prostorovost, a když se většina děje přesouvala z paláce do lesa a naopak, bylo znát, jak finanční rozpočet jede na doraz. A kdo by v pohádce čekal množství kouzel a triků, bude zklamán převelice. Triků je tady opravdu poskrovnu a působí hodně laciným dojmem (viz například přeměna komořího ve švába a naopak). Tarsem Singh tentokrát vypráví příběh o Sněhurce jinak, než bylo zvykem. Od známého vizionáře a kontroverzního režiséra se to dalo předpokládat. Některé motivy zůstaly zachovány, ale naopak některé byly odsunuty nebo pozměněny, jako například pověstné otrávené jablko. Scéna s ním se objeví až v závěru a byla snad nejlepší z celého filmu. Ani pověstná otázka směrem k zrcadlu nezazní v plném znění, ale právě při návštěvě této místnosti, je režisérův rukopis snad jedinkrát nejvýrazněji patrný a dostaneme tak ojedinělou možnost si vychutnat jeho cit pro vizionářské obrazy. Jinak se jich nedočkáme, ale rozhodně nelze v mém případě hovořit o nudě. Nedostavovala se, ale ani nic extra jiného se nedostavilo. Když se v závěru Sněhurka rozezpívala a závěrečný dvouminutový úsek vyplnila písnička, bylo jasné, že to na vysoké hodnocení film u mě nevytáhne. Stylizované a rozverné zpracování Sněhurky je i tak ojedinělý počin, a pro srovnání bude dobré počkat si na její temnější a poněkud ambiciozněji vyhlížející verzi, která do kin dorazí ještě letos. 60% (08.05.2012) (menej) (viac)