Kurič

Balabanov v Kuričovi vytvoril svojrázny groteskný svet. Svet vykonávaný vojnovými veteránmi. Jedni sú nájomní vrahovia, odkladajúci svoje obete do pecí, obsluhované starým majorom vo výslužbe, ktorému zranenie trochu zmenilo myslenie. Ten sa domnieva, že slúži dobrej veci, pretože podľa vrahových rečí v plameňoch predsa končia len tí pôvodcovia zla na Zemi. Okrem prikladania uhlia má starček-veterán na starosti kultúru: večne píše akúsi knižku o jakutských vidiečanoch, ničených zlým a záludným ruským trestancom a zároveň dozerá na výchovu detí dôstojníkov, ktoré chodia obdivovať plamene a počúvať veteránove folklórne príbehy. Výkonný dôstojník sa namiesto stratégii boja venuje obchodovaniu so zbraňami. Ženy slúžia mlčiacim vrahúňom ako objekty sexuálneho uvoľnenia po náročnom dni plnom mordovačiek. No a všetci sa náhlivo presúvajú sem a tam za zvukov popovej odrhovačky. Hrubozrnná jednoduchá nadsádzka alebo pomerne trefný obraz spoločnosti? Ťažko súdiť, no príšerný pop odvšadiaľ, nejasná minulosť dnešných ekonomických tigrov a ich vykonávačov a chvatné presuny v treskúcom mraze mi viac ako čokoľvek iné evokovali prvú možnosť, pretože tak dôverne pripomenuli osobné skúsenosti z ruskej zimy. (16.09.2013)

Jedno slovo: absurdní. Krátká povídka o tom, jak major v důchodu zatopil nejen obyvatelům na ruským sídlišti... Kdyby se vynechali přesuny postav mezi lokací A-B, B-C a C-A, měl by Kurič sotva 50 minut, ale budiž mu odpuštěno, protože hudební motiv dokáže vymatlat jako málokterá droga. Kousek z ranku "tak šílený, až je to dobrý". [LFŠ 2012] (28.07.2012)

Absurdní odcizené drama s tak vlezlým hudebním motivem, že se mi o něm nejspíš bude dneska v noci zdát. Alexej Balabanov si dovolil docela dost. Jeho Topič má většinu znaků mizerných filmů. Neohrabané zkratky, toporné herecké výkony, prapodivné motivace postav, nezvládnuté zvuky, scény plné vaty a navrch kupu nelogičností. Všechno je očividně záměrné, a všechno kontrastuje s dějem který není vůbec hloupý, jen groteskně naivní. Kaurismäkiovské postavy a pochmurná atmosféra ošuntělých Benátek severu, spolu se suchým černým humorem dotvářejí obraz díla, které boduje díky sázce na sílu výpovědi a o zábavu v něm jde až ve druhé řadě. (21.04.2013)

Topič působí na první pohled rozporuplným dojmem. Na jednu stranu diváka baví černým humorem, na stranu druhou ho irituje opakujícími se hudebními motivy a hereckými výkony, které se v nejlepším případě dají označit jako panoptikální. Vše je zároveň dotaženo do takové absurdity, že nezbývá než to přijmout jako režisérův záměr. Balabanov ve svém filmu využívá prvků dryáčnické estetiky a absurdního humoru, na kterých staví příběh o petrohradském topiči, Jakutském hrdinovi Sovětského svazu a veteránovi z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, který místní mafii pomáhá „uklízet“ mrtvoly. Balabanova exploatační estetika, která se poprvé objevila v jeho filmu Bratr, bývá označována pojmem „černucha“ a je založena na využívání tabuizovaných témat násilí a erotiky ve značně absurdních kontextech. [LFŠ 2012] (01.08.2012)

Jeden válečný veterán uprostřed příběhu plného nájemných vražd, rozpadajících se chruščovek, explicitního až groteskního násilí (či sexu) a všudypřítomné muziky běloruského kytarového "mága" DiuDziuLy aneb nekorunovaný král ruského exploitationu je zpět. Devadesátková ruská estetika je sice trefena skoro dokonale, ale jinak zde nenajdete nic z toho, co perfektně fungovalo v Gruz 200 či v prvním Bratovi. Zatímco tyto dva filmy byly ve své podstatě jakousi svébytnou výpovědí o Rusku (respektive Sovětském svazu) v určité době, Kočegar je pouze samoúčelnou exhibicí. Takhle prosím ne, pane Balabanove. (25.03.2013)