Resident Evil 5: Odveta

To, že si v Maximu přečtete dvoustránkovej článek o tom, jak pořádně uspokojit ženskou, z vás ještě odborníka neudělá, stejně si jí budete muset nejdřív pořádně osahat. Pan Anderson si ale evidentně věří a tak místo osahávání gamepadu zjevně věnoval své nadšení spíš Mille (vždyť já se mu vlastně ani nedivím) a nastudování Resiho v nedostatkovém čase sfoukl jen nějakým tím článkem z PS magazínu a videem z youtubka. A tak tu máme díl, který už není ani Resident Evil, ani akční survival, ale prostě jen tupé scifíčko se zombíky, které potvrzuje, že Afterlife byla jak ve filmografii mistra Andersona tak v celé filmové sérii opravdu jen obrovská náhoda. Afterlife mě konečně navnadil, abych se taky jednou na další díl těšila, načež přišla opravdická odveta mé naivitě v podobě dílu, kterému by víc slušel název Resident Evil: Úpadek. Přesně tím totiž je, ze všech dílů právě v tomhle nejvíc selhává děj, jakákoliv kvalita, i fakt, že se v tomhle Residentovi nachází valná většina zásadních (mých nejoblíbenějších) postav herní série. Ani 3D: *** není tentokrát takové jako ve starším bratříčkovi. Sem tam se nějaký pěkný efekt sice objeví a pořád nabízí více, než hromada jinejch filmů, ale rozhodně nemáte pocit, že vám z televize vylítala pěkná hromada svinsta, který bude potřeba uklidit (jak důvěryhodně to působí), jako tomu bylo v předchozím případě. Jediný, co tenhle film, jednoznačně nejhorší díl celé filmové série, dělí od odpadu, je hudba (která je beztak zkopírovaná z Afterlife) a fakt, že Ada Wong je vzhledově i povahově nejpodobnější svému předobrazu (a je ze všech na plátno převedených postav pomalu i jediná), ačkoli asiatku z ní taky dělat nemuseli. PS: Vím, že konkrétně za tohle může už hra, ale filmy mě jen utvrdily v tom, jak evidentní je v Executionerovi snaha o Residentovského Pyramid heada. PS2: Přijde jenom mně, že v porovnání se svými herními předobrazy jsou všichni chlapíci v nerozpixelované podobě o dost ošklivější? PS3: Milla v tom hábitu vypadá jako Koopa ze Super Mario Bross :D (08.05.2014)

Páté porcování zombie mutantů rozdělilo diváky na dva tábory a mě. První skupina tráví bezesné noci se smrtí v očích a joystickem v ruce místo toho, aby dělali něco užitečného, třeba se učili do školy nebo si zkusili po Herym Potratovi a Tvajlajtech přečíst nějakou opravdovou knihu. Tito nesmiřitelní bojovníci s T-virem však nenaleznou klid, dokud bude jejich monitor brázdit byť jediný nemrtvý zmrd! Jde přece o záchranu světa, no ne?!! A tak při neinteraktivní vizualizaci jen chytli do ruky to nejbližší, co připomíná onu teplou páku, která jim přináší tolik potěšení, případně začaly freneticky jezdit prstem po touchpadu, a vrcholí v nadšených ohlasech, jak to bylo skoro úplně jako "doopravdy". Druhá skupina tráví bezesné noci studiem existenciálních filosofů, encyklopedií a slovníků cizích slov a jedinou hru, kterou v životě zkusili byl IQ test, jenž jim náhodou vyběhl na internetách jako spam, když se pokoušeli objednat reedici Schoppenhauera. Hrami obvykle pohrdají, ale tohle byla vážně výzva. Nedoklikali ho sice do konce, protože se jim urputnou snahou někde v polovině zamlžily jejich čtyři dioptrie a výsledkem bylo "Geniálně přebujelé ego". Pohrdlivě nad tím mávli rukou, nějaká plechová bedna přece není směroplatná, když chodí denně na oběd do menzy, kde si s ostatními ufony vzájemně tolik pochlebují nad brokolicovým salátem! Tahle skupina jen dala ostentativně najevo své pseudopohrdání, zarazila si to pravítko do prdele hlouběji a pustila si na spravení vkusu Turínského koně. No, a pak jsem tu já. Má herní kariéra skončila někde ve vrcholné éře Halflajfu, protože pak jsem neprozřetelně naštěkal jedné paní do boudy, a od té doby, kdykoliv mě začne svrbět prst a mám chuť vraždit nějaké ty zmutované mutanty, kteří by jinak mohli prolézt obrazovkou do obýváku a rozpoutat apokalypsu, ozve se mi za zády: "Jééé, tati, ty máš novou hru, pusť mě k tomu!". A tak jedinou podobnou kratochvíli mohu už zažít pouze v okamžiku, kdy si nenápadně strčím do kapsy mobil s Tetrisy a zavřu se na hajzl. Ani to však nemá dlouhého trvání, protože děti hodně pijí. Já tedy viděl vizuálně kulantní, neškodnou pičovinu s pár opravdu vynikajícími momenty (obří bubáci s kladivy), která mě sice kdovíjak nenadchla, nicméně ani jsem nepošel nudou při čekání, kdy už ta neherecká pizda Natálka přestane skákat na jedné noze a konečně někoho zabije. Upřímně, mám chuť jednu hvězdu zastrčit, protože je Mila hnusná jako cigánské hračky a za normálních okolností bych ho raději vrazil do rozkošně rozšklebeného chřtánu nějaké té ňuňavé zombie, avšak pro zachování vysokého standardu své subjektivní objektivity to neudělám, abych i nadále zůstal tím seriózním a erudovaným filmovým kritikem. (02.01.2013)

Zhlédnuto v (3D) kině v originále. Milla se už popáté vrací k nakopávání mrtvých zadků. A s ní se vrací prakticky všichni, kteří měli co dočinění s některým z předešlých dílů. Resident Evil: Retribution není vůbec špatný film - především začátek, jak už je zde několikrát zmíněno ostatními, je takřka geniální. Pak sice následuje trochu WTF moment, který vlastně definuje tento díl (nebudu spoilerovat, ti co film viděli, vědí, co mám na mysli) ale když to přijmete, tak vás čeká slušná zábava. Přišlo mi, že tento díl se více přiblížil hrám, hlavně ty hrátky s kamerou (postava si myslí, že je v bezpečí, podívá se nahoru a najednou je tam monstrum) byly stejně jako ve hře, když se změní kamera, tak zjistíte, že tam něco je. 3D bylo fajn, obraz byl čistý a sem tam na vás něco vyletělo z plátna, takže taky spokojenost. Je škoda, že v momentě, kdy film začne být opravdu zajímavý, to utnou (a to po čtyřce jsem si myslel, že otevřenější konec snad už nemůže být, ale přijde pětka a my zjistíme, že může). Zkrátka a dobře - pokud jste viděli všechny předchozí díly a užili jste si i přesto, že víte, že to nejsou žádné klenoty, tak by se vám i tento díl mohl líbit. V opačném případě tento film ignorujte. 80 %. P. S. Bingbing Li je nejvíc hustěkrutopřísné jméno, které jsem za posledních pár let slyšel. (07.10.2012)

Zatímco minule se Anderson opájel novou technologickou hračkou zvanou ‚třetí rozměr‘, tady posílá do hajzlu i ji, a pálí divákovi do ksichtu únavný, nevzrušivý a absolutně sterilní sled střílení bez nápadu, napětí a adrenalinu, a namísto toho nechává plnit Alici rodičovské povinnosti a ostatní postavy vše naokolo trapně vysvětlovat, vstávat z mrtvých, nebo být za blbečky jen tak z rozmaru (Leon S. Kennedy!); sorry Paule, vždy jsem tě hájil, jak před hatery na netu, tak i osobně u piva, ale tohle je sračka, kterou jsem si nehorázně protrpěl a poprvé se netěším na další díl. (07.12.2012)