Ano hi mita hana no namae o bokutači wa mada širanai.

Místy vtipné, místy dojemné, ale většinu času naprosto depresivní seriál plný výčitek, nostalgie a potlačovaných citů. Námět o mrtvé kamarádce, která se zjeví vůdci dětské party mnoho let po její smrti a chce, aby jí splnil poslední přání, asi přímo nepřekypuje originalitou, napsané to ale je chytlavě. Tůvrci drží tempo celých 11 dílů a každý druhý díl je poměrně velká citová vydíračka. I přes zjevný fantasy prvek jde stále o velmi civilní záležitost sledující pětici teenagerů vyrovnávajících se se smrtí, vlastním sobectvím a zájmy na úkor empatie k blízkým. Hodně silné 4 hvězdy a taky pochvala za pěkný opening. (23.07.2018)

Vynikající seriál, který ovšem doplácí na to, že né každý objeví jeho zvláštní kouzlo a také na to, že spoustě lidem nepřipadá ničím zajímavým, což ovšem není můj případ, já si ho narozdíl od spousty nových seriálu skoro zamiloval. A proč? Kouzlo, které jsem zmínil, je tím hlavním důvodem, jaké ovšem je se těžko dá popsat, pokud to někdo z vás taky tak cítí, tak ví o čem mluvím, ostatní budou jen nechápavě kroutit hlavou, co to píšu za kraviny. Nemíním se o tom dál rozepisovat, pokud tenhle aspekt (a klidně i další) chce někdo probrat, může mi napsat. Na každý pád je Ano hi mita krásně animovaný se skvělým openingem a endingem, zajímavými postavami, které působí narozdíl od většiny dnešní západní i východní produkce velmi realisticky, navíc se jedná o psychologické drama, které prostě funguje a ten lehký nádech duchovna je jen pomyslná třešnička na velmi chutném dortu, který si dám rád znova. EDIT: po posledním těžce a zbytečně ubuleném díle a krátkému promyšlení uznávám, že jsem Ano Hi Mitu nadhodnotil, takže snižuju na 4* s tím, že si za vším co jsem napsal dřív ale víceméně stojím. (16.06.2011)

Umřel vám někdo blízký a byla to nehoda? Je to vaše vina. Nebo vina těch, kteří přežili a vůbec. Takže se pojďme sžírat pocitem viny celých jedenáct dílů, abychom si nakonec pobrečeli, vyříkali si to na paloučku a všechno zase bylo fajn, zase ze všech jsou sluníčkoví lidé. Menma je otravná, přesto ji všichni milujou – beztak je to jenom proto, že nevyrostla a nestala se z ní mrcha. Na anime mi přišel nejlepší ending. Ten jsem si poslechla vždy, když hrál. Pak animace – líbila se. No a zbytek je děsný. Povrchní, plačtivé, nikam nesměřující, hloupé. Určitě jsou anime, která mnohem lépe oplakávají mrtvou kamarádku/kamaráda. Ačkoliv většinou stojí za prd, protože tohle masochistické vyžívání se v trpění nad ztrátou blízkého je v japonském prostředí téměř bez výjimky zpracováváno hrozně. AnoHana není tou výjimkou, ačkoliv se nám mrtvá vrací a s radostí pomáhá v trýznění (tak proto ji tak všichni milovali?!). Slabé 2*. (28.05.2015)

Silný příběh o tom, jak se dětské party trhají a jak k sobě po letech opět nachází cestu skrz ducha slečny, která kdysi bývala členkou jejich spolku Great Peace Busters. Pokud se vám některý z výše popsanych motivů zamlouvá, nevidim důvod, proč se na tenhle kousek nepodívat. Zpracování je na špičkové úrovni a poslední díl je samozřejmě takový, jak ho každý očekává... ale myslim si, že v tomhle případě o originalitu ani moc nešlo. (26.10.2011)

Během sledování jsem si prošel třemi fázemi. První fáze (díly 1–3): vypadá to zajímavě, ale ta Menma je fakt otravná. Druhá fáze (díly 4–7): je to úplně o ničem, scénář je děravý jak hadra, Menma je pořád otravná, ale ostatní postavy začínají být otravné taky a nasazují velmi prudké tempo růstu, takže očekávám brzké srovnání skóre s Menmou. Třetí fáze (díly 8–11): otravní jsou úplně všichni a já už si jen cynicky vychutnávám jejich závod o to, kdo z nich mě ve výsledku bude srát nejvíce. A královsky zábavný poslední díl zajistil, že nakonec protli cílovou pásku všichni naráz. Gratulace. +++++ I kdybych dopředu nevěděl, že je autorkou samotná královna melodramat Mari Okada, poznal bych to během sledování, protože jsou tu všechny její trademarky beze zbytku: hafo hlavních postav, jejichž charakter je okleštěn na jedinou výraznou vlastnost, každá postava nesoucí si nějaké trauma, fetiš nebo mindrák, složité mnohoúhelníky, patetické vyřvávání emocí a všude samá křehká, zlomená a týraná dušička. Někdy se jí nebo dramaturgovi podaří takovýto smrtící koktejl naředit ke stravitelnosti (jako například v Nagi no asu kara), ale tohle bylo tak čiré, že se u mě periodicky střídaly stavy cynického smíchu a stavy blízké zeblití – nejintenzivněji pak u již zmiňovaného posledního dílu. Asi nemá cenu vypisovat, co všechno tam nedává smysl a je špatně, takže jen zmíním, co naopak bylo dobré: určitě opening, animace a docela i ending. Za ně a za to, že jsem to dokoukal do konce, dávám silnější 1*. (29.03.2021)