Divoký Django

Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %. (24.10.2018)

Musím říct, že Quentin Tarantino mě zase po dlouhé době dokázal lehce zklamat. Když se chystáte dívat na film, který režíruje Tarantino, už dopředu od toho prostě čekáte pořádný nářez, vyšperkované dialogy, luxusní soundtrack a "Top Class" sestavu herců. Django Unchained v tomto případě však nedokázal splnit to první a moc se mu nedařilo ani v tom dalším bodě. Jasně, vizuál je dokonalý a ze začátku to vypadá na perfektní jízdu. Jenže... už od úvodu filmu jsem v tom tak nějak postrádala Tarantinův rukopis. Jakoby to nebyl on. Oproti třeba Gaunerům nebo Kill Billovi mi přišel jaksi ukázněný, poslušný, vyrovnaný. Scény jsou dobře vymyšleny i natočeny, a brutálních přestřelky i scény se zde též najdou. Ale přišlo mi to celé jaksi zdlouhavé a zbytečně moc času se prokecalo ve chvílích, kdy se nic jiného nedělo. Masakr v baráku, kde bydlel Leo DiCaprio, jsem prospala. O chvíli poté, kdy jsem se vzbudila, jsem zjistila, že Waltz je zavražděný, Leo taky a Django zůstal vlastně sám. Ta délka mě na určitý čas prostě uspala a ani vydařený konec mě nemohl odprostit od dojmu, že tohle prostě nebyl Tarantino tak, jak bych si přála a jak jsem zvyklá. Byl to jiný styl. Někomu to přijde jako parádní nářez, jinému zase jako vydařený western, který však postrádal Tarantinovský styl a spád. (30.08.2015)

Film, který určitě bude mít v sekretariátu Dělnický strany své čestné místo. To stejně musí být pohled na chlapce z prázdnem na hlavě i v hlavě, když sledují tuhle oslavu černý bary. Jo, jo je to tak QT sází na černou a já mile rád přihazuju. Protože film, který trvá 165 minut uteče tak rychle, že si jeden nestačí ani uprdnout. Dovolím si filmu dát fotbalovej sestřih a rozmrdnout ho na dvě půlky. V té první je doslova radost sledovat, každý posraný filmový políčko a obdivovat herecký supertalent pana Christopha Waltza, ten mě tak oslnil, že bych mu na kanoii klidně dělal háčka. Samostatnou kapitolou je pak ku-klux-klan scéna, kdy jsem ze smíchu měl asi ještě pět minut slzy v očích. Opravdu jsem na sedačce vyváděl jako jelen co právě přišel do říje. Tady se Qvétéčko z videopůjčovny fakt vytáhlo. Do druhé půle vbíhá nový player, který má na dresu jméno Leonardo DiCaprio a postupně se vytrácí hvězda prvního poločasu Christoph Waltz. Což sice zamrzí, ale Leo naštěstí předvádí stejně dokonalou hru jako Christoph a po herecký stránce se nuda tedy rozhodně nekoná. Navíc muziku přitvrdí ještě démonicky dokonalej Sam L Jackson, jehož postavu jsem od první chvíle upřimně nesnášel. Celý film má plnej zásobník černýho humoru, vybroušených dialogů a oku lahodících záběrů, teda až na ty koule, to "děkuju" pěkně pane QT. Vůbec mě QT v tomhle filmu přišel trošku jako koulofil. Abych jen nechválil, měl bych v rukávu i dvě kritický připomínky, první, že vše to dynamické a zábavné skončilo v okamžiku, kdy Christoph "podá" Leovi ruku, pak už je to až moc velká snaha o to bejt cool a vůbec mě to nelepilo s předchozí podstatnou částí filmu. No a druhá výtka je osobní, proč tak malá rolička pro Zoe Bell ? Ale i přes tyhle výtky jsem si na černou nepřihodil naposled. (22.01.2013)

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)

Člověk ani nemusí milovat westerny a stejně se mu to bude líbit. Aspoň doufám. Má to všechno: moderní žvásty, humor, hip hop a střelba z koltů připomíná nějaké sci-fi zbraně. Má to i Tarantina v roli vidláka, prostě mišmaš, který ale přece nenudí. Letos halt Tarantino zamířil do doby Kunta Kinteho a na příběhu cesty za pomstou a nalezení ztracené lásky opět mistrně překrucuje fakta po svém, tolik charakteristický znak všech jeho filmů (řežisérských i scenáristických). Zní to jako blbost, ale opravdu se na to dá koukat jako na poctivý černošský western s malou nadsázkou. Možná výběr hudby není nejlepší, vykrádačka Maricona by úplně stačila, ale tak, neřešme to. Žádný wajldwajldwestový steampunk, prostě syrový western s přestřelkami jako u O.K. Corralu, ale s kvantem krve jako v Shiningu. Bavilo mě to možná trochu víc, než jeho Bastardi a Kill Blil. Pointou tedy je, že Django ty tři výrustky na lebce nemá a to sakra za zjištění stojí. (30.01.2013)