Divoký Django

Po herecké stránce se Djangovi opět nedá nic moc vytknout, se scénářem je to tentokrát o něco horší. Charaktery vesměs fungují, užití retrospektiv, dějových zkratek a subjektivních fikčních záběrů je ale neuvěřitelně neohrabané a místy vyloženě nešťastně řešené, hudba tentokrát akorát ruší a čestné roličky, snad s výjimkou Jonaha Hilla vyšumí do prázdna. Stylově je Django velmi neotesaný a rozháraný. Na plný počet to tentokrát není, Inglorious Basterds i nadále zůstávají Quentinovým majstrštykem. Nemůžu si pomoct, ale absence zemřivší Sally Menke za střihačským pultem je strašně znát. Rozhodně ale nenudí, na čemž má zásluhu především precizní Foxx, lahůdkový Waltz, z řetězu utržený DiCaprio a kouzelně slizký Jackson a také perfektní cit pro absurditu, který se Tarantinovi odepřít prostě nedá (scéna s pytli je úchvatná). A jako protirasistická agitka funguje dokonale... (15.01.2013)

Člověk ani nemusí milovat westerny a stejně se mu to bude líbit. Aspoň doufám. Má to všechno: moderní žvásty, humor, hip hop a střelba z koltů připomíná nějaké sci-fi zbraně. Má to i Tarantina v roli vidláka, prostě mišmaš, který ale přece nenudí. Letos halt Tarantino zamířil do doby Kunta Kinteho a na příběhu cesty za pomstou a nalezení ztracené lásky opět mistrně překrucuje fakta po svém, tolik charakteristický znak všech jeho filmů (řežisérských i scenáristických). Zní to jako blbost, ale opravdu se na to dá koukat jako na poctivý černošský western s malou nadsázkou. Možná výběr hudby není nejlepší, vykrádačka Maricona by úplně stačila, ale tak, neřešme to. Žádný wajldwajldwestový steampunk, prostě syrový western s přestřelkami jako u O.K. Corralu, ale s kvantem krve jako v Shiningu. Bavilo mě to možná trochu víc, než jeho Bastardi a Kill Blil. Pointou tedy je, že Django ty tři výrustky na lebce nemá a to sakra za zjištění stojí. (30.01.2013)

Americký Jih si vždy zakládal na svém ctihodném rasismu a ve mně tento snímek vyvolal touhu přenést se v čase a zacválat si s černým kumpánem mezi nechápavými zraky otrokářské elity. Nicméně přiznávám, že bych rozhodně nedokázal chránit Djangovi jeho afroamerickou řiť s vtipem doktora Schultze, takže jsem nakonec raději zvolil kino. Byla to dobrá volba, protože různobarevná dvojice lovců lidí byla bezchybná, vážený pan otrokář Candie byl krásně hnusný, jeho věrný slouha Stephen by si zasloužil dlouhý pobyt na nějaké slušně vyhřívané plantáži a kluci z KKK byli prostě jedineční. Takže Quentine, zase jste mne nepotěšil a ani já vás nepotěším. Opět za pět. (17.03.2013)

Blaxploitation po westernovsku a ještě v rukou Tarantina? Huh! Ale výsledek pro mě překvapující, protože jsem čekal spíše méně, než více. Během úvodních cca 2 hodin jsem si liboval nad pokračující renesancí westernu, nadchla mě už úvodní titulková pasáž a další průběh sliboval nečekané. Grandiózní Goldsmithův hudební doprovod při příjezdu na "Candyland" naznačuje, že odteď už půjde do tuhého, a taky že jo! Ale očekávané vyvrcholení se trochu protahuje a dramatická akce pak opět po tarantinovsku překypuje červenou barvou, na můj vkus až moc. A poslední rudá kapka bylo to finále, zmiňované např. Pomem, takže proto jen za čtyři - ale našlápnuto bylo parádně... Z herců byl skvělý Waltz v roli Kinga Schultze (nějak se mi tam cpe slůvko Dotcom, asi kvůli zajímavé podobě jmen s Kimem Schmitzem), velmi dobré party sehráli ale i DiCaprio, Foxx a skoro k nepoznání zamaskovaný Sam L. Jackson. (19.12.2013)

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)