Divoký Django

Tarantinovou největší předností coby tvůrce byla vždy schopnost z prvků převzatých z filmů a žánrových kategorií určených pro velmi specifické diváky vystavět dynamickou a podmanivou podívanou pro široké publikum. "Django Unchained" v tomto ohledu představuje jeho mistrovské dílo, neboť pro dobu politické korektnosti revitalizuje motivy z šokantně nekorektních blaxploitation westernů a plantážových filmů. Více v recenzi pro Cinepur. (17.04.2013)

Nešel jsem si pustit tenhle film účelově za tím, abych Tarantina opět zkritizoval. Hanební pancharti se mi upřímně docela líbili, takže jsem spíš čekal, co vypadne z tohodle. Bylo mi nicméně jasné, že stylově to bude opět klasický Tarantino, který si pro změnu vybere to nejlepší z westernů. Výsledek je naprosto očekávaná klasika. Tarantino natočil to nejlepší ze sebe. Natočil snímek, který respektuje westerny v té největší možné míře, ale zároveň si z nich brutálně utahuje. Respektuje je scénami, které jsou věrnou kopií těch nejlepších westernových scén, ale zároveň si z nich utahuje například tím, že zdejší kaubój z Němec si v saloonu uprostřed prérie nenandá whisku, ale natočí si pivo. V životě jsem snad neviděl ve westernu pivo. Stejně tak scéna s kukluxklanem je snad scéna, na kterou v životě nezapomenu. No a vrcholem pak budiž Jamie Foxx, který je brán sobě rovným s každým bělochem ve filmu s tím, že běloch toto není schopný v žádném případě akceptovat. Klasika. Všechno se vším dává dobrý film, typická Tarantinovka, která mně ale prostě nesedí a tak to u Tarantina nejspíš bude vždycky. Každopádně jsem rád, že jsem film viděl a život jde dál. (18.06.2013)

Nechápu, jakou magií Tarantino disponuje (asi černou), že si mě dokázal opět takhle získat. Doslova ŽERU každý jeho dialog, monolog, slůvko... Očka mi žáří radostí a hýřím štěstím pokaždé, když nechá jeden ze svých pitoreskních charakterů promluvit. Django je vybroušený klenot ladně kombinující odkazy na klasický western, až nečekaně vyčnívající a fungující humor, impozantní vzestup otroka, boj za osudovou lásku, brutalitu hraničící s nevkusností i nezapomenutelné postavy podpořené charismatickými herci podávajícími maximum. Nespoutaný Django je esence všeho, co mám na filmu nejraději. Zpětně jsem schopen snímku připsat určité nedokonalosti (krapet natáhnutý závěr, Quentinovo rušivé cameo), ale já nechci - naopak si chci užívat ten slastný pocit, jako na projekci, pořád... 10/10 (16.01.2013)

Tarantinovsky encyklopedická, peckinpahovsky brutální a celkově hodně stylová westernová (no, spíš southernová, že jo) nálož, kterou si mě Quentin po delší době zase trochu naklonil. Není to už z podstaty nejčistší (tolik oslích můstků jsem nečekal), některé vtipy vyšumí (hodně zabitý Franco) místy se projevuje Tarantinova stará slabina scény kvůli vtipu v kombinaci s grafomanií, ale to nic nemění na faktu, že herci jsou precizní a táhnou tenhle občas přeplácaný dentistův dostavník napříč prérií s takovou chutí, že se vám prostě musí zalíbit. (14.01.2013)

Ne moc pocta spaghetti westernům, navzdory camea Franca Nera, spíše jen takové protirasistické (chválím) popíchnutí, které v závěru ani nedává moc smyslu. A zážitek se podobá sinusoidě. Dokud se na plátně producíruje Waltz se svým entuziasmem, je to lahoda, která ctí i westernová pravidla. Ale od setkání s DiCapriem jede film kvalitativně sešupem dolů, kdy žánrové pojmenování by nejlépe pasovalo ke slovnímu spojení „typická tarantinovská kecárna“ a kdy moment „zatykače v kapse“ (to je mi náhodička!) je tak lacinou, nelogickou scenáristickou berličkou, že mu to může sežrat jenom naivní divák. Od Tarantina bych čekal leccos, ale takové klišé opravdu ne. A zde prezentované násilí, s hektolitry stříkajícího kečupu, je tak přehnaně přestylizováno (zejména v závěrečném maskaru), že už mě vlastně ani nebaví.__PS: Scéna s ku-klux-klanem asi rozesměje každého, včetně mě. (13.01.2013)