Divoký Django

70 % . Mám rád Tarantina, jeho štýl, svojrázny humor, jeho postavy aj dialógy, jeho univerzum, mám rád Quentina Tarantina. Ale väčšinu jeho filmov mi stačí vidieť raz, dva razy za život. Divoký Django nebude výnimkou. Perfektné a pritom svojím spôsobom nudné a "očakávateľné" herecké výkony, skvelá výprava, ktorá sa však vo finále celá zdrcne na jeden dom, výbušné scény, ktorým však predchádza 20-minútový dialóg... Veď to poznáte, taká tarantinovská klasika. Násilie začne po čase pôsobiť stereotypne a finále je rovnakou mierou napínavé ako nudné a zbytočne dlhé. Samé paradoxy človeče. Ak to mám trocha prehnať, nakoniec sa mi najviac páčila asi WTF scéna s Ku-Klux-Klanom. (26.01.2017)

Tarantinovou největší předností coby tvůrce byla vždy schopnost z prvků převzatých z filmů a žánrových kategorií určených pro velmi specifické diváky vystavět dynamickou a podmanivou podívanou pro široké publikum. "Django Unchained" v tomto ohledu představuje jeho mistrovské dílo, neboť pro dobu politické korektnosti revitalizuje motivy z šokantně nekorektních blaxploitation westernů a plantážových filmů. Více v recenzi pro Cinepur. (17.04.2013)

Tarantinovsky encyklopedická, peckinpahovsky brutální a celkově hodně stylová westernová (no, spíš southernová, že jo) nálož, kterou si mě Quentin po delší době zase trochu naklonil. Není to už z podstaty nejčistší (tolik oslích můstků jsem nečekal), některé vtipy vyšumí (hodně zabitý Franco) místy se projevuje Tarantinova stará slabina scény kvůli vtipu v kombinaci s grafomanií, ale to nic nemění na faktu, že herci jsou precizní a táhnou tenhle občas přeplácaný dentistův dostavník napříč prérií s takovou chutí, že se vám prostě musí zalíbit. (14.01.2013)

Niebelungslied alá šeredný a teď už i tlustý úchyl z videopůjčovny, ze které by i Wágnerovi ochabla v ruce taktovka a začal fidlat kolotočářské popěvky na flašinet. Siegfried Kunta-Kinte a Brunhilda z Botswany v ultimativním, genitálním negreposu k dokonalosti vywaltzovaným fantastickým rakušákem, za jehož vykopání z Burgtheatru by měl Tarantino každý rok dostávat Oscara za přínos světové kinematografii. Ještě teď, ráno, pořád nemůžu pustit čuráka z ruky, až se bojím, aby mě nechytla křeč! Bylo to natolik úžasné, že mi dokonce tentokrát ani nevadil ten Rocco Sifredi v roli zlého plantážníka. Je to prostě snad to nejlepší porno, co jsem kdy viděl. Jen by mě zajímalo, který americký soudruh vymyslel tu Broomhildu, pokud to není nějaký dvojsysel, který mi uniká. (09.01.2013)

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)