Divoký Django

Až do příchodu Samuela L. Jacksona jsem si myslela, že to bude první Tarantinův film, jehož kvality docením jako ostatní. Jenže to by si musel Tarantino odpustit ty závěrečné, přestylizované orgie nad sebou samým, kdy náhle všichni, kteří do té doby striktně dodržovali zákon ("nemůžeme ukrást koně, za to se věší"), začnou bezhlavě střílet po čemkoliv, co se hýbe. Jistou závěrečnou katarzi bych chápala, ale tohle bylo asi tak nadnesené jako přestřelka ze Scarface, kterou navíc někdo narval do půl hodiny, sebral jí charismatického hlavního hrdinu a zapomněl pro ni napsal jakoukoliv zapamatovatelnou hlášku. A tak zatímco v první polovině tažené charismatickým Christophem Waltzem jsem se bavila, u zakončení tohoto hip-hopového westernu jsem už jen trpěla. Ale asi to bude silně subjektivní pocit, protože já Tarantinovým filmům nikdy na chuť nepřišla. (31.01.2013)

Tarantino mě svou filmovou tvorbou neoslovuje už přes deset let a Django na tom nic nezměnil (spíš naopak). Nebýt výborného Waltze a Ku-klux-klanu :) tak bych šel ještě níž .... Přepálený a v mnoha místech nudný film, který je asi hlavně díky jménu režiséra tak oslavovaný .... Golden Globe za scénář ? Really ?! .... A teď dokonce Oscar :) Asi budu muset napsat, že mě Django nadchnul ........ ale ne, fakt nenadchnul. (15.02.2013)

V předchozích Tarantinových filmech byly postavy součástí popkulturního světa: bavily se o něm, používaly tamní díla k definici sama sebe či k přepsání velké historie tak, jak ji známe. Tentokrát je ale vše jinak, protože se cinefilům známý svět popkultury, který je zkombinovaný do důsledně promyšlené koláže, využívá k velmi podvratnému komentáři společnosti. (Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu.) Vedle toho si ale poslední tarantinovku lze užít jako epickou podívanou, u které je dobré být obeznámen s inspiračními zdroji. Těch je přehršel (napříč kontinenty, roky i žánry) a velmi důmyslně se přepracovávají (hixploatace) či se sebeuvědoměle poukazuje na to, v čem předtím selhávaly, aby mohly být stvrzeny jako soběstačný žánr (blaxploatační western). Ovšem i necinefilové by mohli ocenit hru s diváckým očekáváním, jež je systematicky neuspokojováno (a když uspokojeno je, je dobré mít po ruce Kleenex), či efektivnost užitých stylistických prostředků a postupů (Django je Jackie Brownová s koulema, písně taktéž vyjadřuje myšleky či komentuje dění, kostýmy slouží - jako u Billa nebo Panchartů - k sebeurčení). Ačkoliv je mi stále nejbližší válečná eskapáda, nemám problém uznat, že druhý díl lekce alternativní historie je nejlepším snímkem QT. Více v polemické kritice. (08.01.2013)

Černej dynamit. Provokativní kopanec do koulí, který Tarantino uštědřuje xenofobii a rasismu na poli žánru "bílého muže", jakým je western (zároveň ale svým způsobem nešetří ani "niggaz"). Pokud bych Djangovi něco vytýkal, bylo by to vedle toho, že některé části skutečně působí, jako by je střihal zfetovanej negr autogenem, pak snad jen hodně digitální look. Vím, že Tarantino prostě westernovým lokacím chtěl dodat moderní patinu, vím, že se nechtěl zbytečně svazovat konvencemi spaghtetti westernu, ale Django na některých místech vyhlíží stylisticky dost chatrně (spíš nestylově - vlastně myslím, že Django je v kině důležité vidět hlavně proto, aby si člověk užil sborové salvy smíchu). Tam bych ale skončil. Dokonalé punch lines (ty nedávají rány, ale trhají koule a rvou je do huby), skvělé herecké výkony přišité ke znamenitým postavám, absurdně černý humor, neodolatelné těkání mezi velebnou epikou, blaxploitation a grindhouse krvákem, dramatický timing, který si mě Tarantino získal po letech odporu v Panchartech. Co mě na jeho nových filmech baví nejvíc je, jak svou lehkou krvavou a neuctivou ruku obrací proti velkým dějinám a "sociokulturním" konceptům. Tahle černošská verze Nibelungů, kde bílá pýcha z KKK nevidí přes pytle na cestu a proti kolonelům v bílé bojuje Němec popíjející pivko... no prostě mě chytla za pytel. (08.01.2013)

(1001) Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy. (03.12.2014)