Divoký Django

Tarantino vyznává lásku drsným chlápkům s koltem u pasu a jakkoli si celý westernový svět upravuje k obrazu svému, nevypadne ani na okamžik z příběhu, pocty ani včas odlehčené nálady. A ať už se v soundtracku ozve rap, hlavní hrdina nasadí sluneční brýle nebo neodolatelný Leo zběsile přehrává, pořád vím, že tohle je ve své podstatě dokonalá žánrovka. To jen její režisér se i přes špičkovou práci stává obětí sama sebe. Po emočně bohatším Kill Bill a dokonale vybroušených Panchartech už zkrátka v cestách za pomstou a v nekonečně-znepokojivých dialozích s uzemňující gradací není kam stoupat. (15.01.2013)

Nešel jsem si pustit tenhle film účelově za tím, abych Tarantina opět zkritizoval. Hanební pancharti se mi upřímně docela líbili, takže jsem spíš čekal, co vypadne z tohodle. Bylo mi nicméně jasné, že stylově to bude opět klasický Tarantino, který si pro změnu vybere to nejlepší z westernů. Výsledek je naprosto očekávaná klasika. Tarantino natočil to nejlepší ze sebe. Natočil snímek, který respektuje westerny v té největší možné míře, ale zároveň si z nich brutálně utahuje. Respektuje je scénami, které jsou věrnou kopií těch nejlepších westernových scén, ale zároveň si z nich utahuje například tím, že zdejší kaubój z Němec si v saloonu uprostřed prérie nenandá whisku, ale natočí si pivo. V životě jsem snad neviděl ve westernu pivo. Stejně tak scéna s kukluxklanem je snad scéna, na kterou v životě nezapomenu. No a vrcholem pak budiž Jamie Foxx, který je brán sobě rovným s každým bělochem ve filmu s tím, že běloch toto není schopný v žádném případě akceptovat. Klasika. Všechno se vším dává dobrý film, typická Tarantinovka, která mně ale prostě nesedí a tak to u Tarantina nejspíš bude vždycky. Každopádně jsem rád, že jsem film viděl a život jde dál. (18.06.2013)

V předchozích Tarantinových filmech byly postavy součástí popkulturního světa: bavily se o něm, používaly tamní díla k definici sama sebe či k přepsání velké historie tak, jak ji známe. Tentokrát je ale vše jinak, protože se cinefilům známý svět popkultury, který je zkombinovaný do důsledně promyšlené koláže, využívá k velmi podvratnému komentáři společnosti. (Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu.) Vedle toho si ale poslední tarantinovku lze užít jako epickou podívanou, u které je dobré být obeznámen s inspiračními zdroji. Těch je přehršel (napříč kontinenty, roky i žánry) a velmi důmyslně se přepracovávají (hixploatace) či se sebeuvědoměle poukazuje na to, v čem předtím selhávaly, aby mohly být stvrzeny jako soběstačný žánr (blaxploatační western). Ovšem i necinefilové by mohli ocenit hru s diváckým očekáváním, jež je systematicky neuspokojováno (a když uspokojeno je, je dobré mít po ruce Kleenex), či efektivnost užitých stylistických prostředků a postupů (Django je Jackie Brownová s koulema, písně taktéž vyjadřuje myšleky či komentuje dění, kostýmy slouží - jako u Billa nebo Panchartů - k sebeurčení). Ačkoliv je mi stále nejbližší válečná eskapáda, nemám problém uznat, že druhý díl lekce alternativní historie je nejlepším snímkem QT. Více v polemické kritice. (08.01.2013)

Pulp Fiction je maximálny možný kult a scenáristická extratrieda. Dialógy sú zakaždým tak neskonale zábavné, že to vždy musím vidieť minimálne raz za rok. Divoký Django sa snaží, ale jeho ukecanosť nie je ani zďaleka taká zábavná a ja si nespomeniem ani na jeden dialóg, z ktorého by bola hláška čo sa bude citovať v každom kúte sveta. Nie je to ani príliš dobrý western, ani príliš dobrá komédia - je to hybrid na ktorý sa vďaka hercom a hudbe dobre pozerá. (13.01.2013)

Bezzubé. Anekdotické sebestravující žertíky, skomíravý scénář, který dostává smrtelnou ránu do týla v nepropracované postavě Broomhildy, vracejí se tu v sarkastických bonmotech a skečích jinde už dávno lépe Tarantinem projednaná témata a recyklují se použité postupy (vzrušující moc rasové příslušnosti a postavení, opojnost a radost v násilí, nebezpečné dvojsmyslné konverzace). Postava ufňukané oddané pipky, která služebně sekunduje jednotlivým scénám, aniž by nabývala scelující charakter (je přestrašená, zbabělá a dětinská, ačkoli zároveň ji film představuje jako hrdou a vznešenou princeznu), podkopává celý příběh a film se o ni tříští jako parník o ledovec a se zející ránou se kvapem potápí. *** Nedovedu pochopit, proč Oscara za vedlejší roli nezískal Leonardo DiCaprio – od momentu, kdy se objeví na scéně, se všechno zlověstně rozzáří – jeho herectví, jako rafinovaná hodnota navíc, s níž se počítá, uděluje celému filmu ďábelskou kvalitu – vzhledem k tomu, jak málo funguje všechno ostatní, to skoro vypadá, že snímek vznikl tak bokem, aby DiCapriovi umožnil předvést tenhle virtuózní herecký výkon, aby mu dal prostor pro bravurní etudu, one-man show, na niž se pro mě celý film v podstatě zredukoval. Tarantina podezírám, že to narychlo sešil a předhodil světu jen proto, aby si zajistil dost času na nějaký skutečný majstrštyk, jímž byl plně zaujatý a pohlcený během natáčení téhle rychlovky. V tom případě se dost těším, protože tahle rychlokvaška a vejškrabek vtipně napovídá, že ten druhý film, k němuž se ve skutečnosti soustředily všechny síly a nápady během natáčení Djanga, bude fakt nářez. Takže to beru jako Tarantinovo ďábelské mrknutí, spiklenecké směrem k náročným, a jízlivé vůči těm, kteří se spokojili i s tímhle málem. (14.03.2013)