Domek z karet

"On je muž, který si umí vzít, co chce." Tak o tom žádná a já se musím přiznat, že jsem se cynicky těšil na koupání v politickém amorálním bahně. Zpočátku jsem si rochnil, nadšeně sledoval Frankovu bezcharakternost a bavil se jeho vychytralými hrátkami, ale pak mi to nějak zhořklo. Ono to totiž asi nebude nijak zvlášť daleko od pravdy a já bych si chtěl uchovat svou naivitu a věřit tomu, že ti nejmoudřejší, nejcharakternější a nejtransparentnější politici vedou všechny země světa ke šťastným zítřkům. (19.11.2017)

Dva první postřehy po první sérii: 1. Mám strašnou chuť na žebírka. 2. Každý za sebe a všichni proti všem. To je asi nejstručnější popis toho, o čem to je. Nebudu kritizovat scénář, protože je výborně napsaný, nebo herce, protože zapadají. Problém je, že je to tak plné hnusných lidí, že vlastně nevím, proč jejich osudy sledovat. V tomhle případě mě nelákají ani nekonečně vtipné střety Humpheyho Applebyho s Jimem Hackerem (souvztažnost, s níž jsem potenciálně hazardoval, a jež nepostrádala jistý element reciproční utilitárnosti a snad i vzájemnou satisfakci, dospěla do bodu nezvratné separace a je blízka politováníhodné definitivní terminaci), ani potřeba s některou z postav více sympatizovat a starat se o ní. Člověk by mohl alespoň respektovat ústředního Spaceyho kongresmana Underwooda, podobně jako jiné antihrdiny typu sarkasticky vtipného Jurije Orlova z Lord of War, ale když si zbytečně začne s ošklivou novinářkou (to myslím vážně - z té postavy je blivno než že by jakkoli přitahovala), tak to jednak zbytečně zdržuje děj, jednak to k postavě nesedí. Odporné charaktery tu jde najít všude, jak v politice, tak v novinařině, pokud tu někdo některé kroky neudělá, pak spíš proto, že je slaboch, než kvůli svědomí. Při střetu takových individuí jako je Underwood, jeho manželka (plno řečí o prospěšných projektech, ale za svými cíli jde stejně tak přes mrtvoly), ambiciózní novinářka, co je stejně bezskrupulózní mrcha jako politici, Underwoodův poskok Stamper, slabošský Russo, prezident co nemá důstojnost, a tak dále, zkrátka když jdou tihle lidi proti sobě, mám maximálně tak chuť zavřít je do místnosti s hladovým tygrem a zamknout, ne sledovat, co udělají příště. Tu a tam se někdo normální spíš mihne, obvykle se nechá využít a zase jde pryč. Jak jsem už napsal, problém je, že to není ani vtipné jako Ministr, ani zas tolik sarkasticky postřehové jako Lord of War. Od Underwoodova obracení se na diváka bych čekal něco jako předváděl právě Orlov, případně postřehy o životě a o lidech jako třeba od Emila Magise ve Vajíčku. Takhle je to vlastně jen popis technologie moci a její přitažlivosti pro specifickou skupinu lidí, ať už se pohybují v politice, novinařině nebo neziskovkách. Přitažlivost samotnou mocí popisuje v románu 1984 Winstonu Smithovi O'Brien. To, co vnitřní stranu motivuje, je čirá moc sama o sobě. Podobně mluví Underwood. Jenže ten v seriálu nemá svého Winstona Smithe a to mi na něm asi chybí. Je to můj vlastní problém, ale brání mi to proto ohodnotit vyšším počtem hvězd, což by si za jiné své stránky toto dílo možná zasloužilo. (07.09.2014)

"Jistě, pane ministře!" pro odrostlejší možná do druhé řady. Třetí si přestává hrát s politickými archetypy a vytváří skutečné postavy, aby se v dalších seriál přelil do toxického destilátu moci. Do našeho prostředí ovšem nepřenosné, podobné praktiky mohou fungovat jen tam, kde jakákoliv chyba vyústí v odezvu médií, občanů a okamžitou odpovědnost politika. U nás by si Frank Underwood ani neškrt. (02.01.2014)

Vypadá to, že Golden age seriálové tvorby, jak se o téhle éře mluví, je skutečně tady a v dohledné době neplánuje nikam zmizet. Tradičně vynikajícího Spaceho zde pro mě ještě o třídu přehrává úžasná Robin Wright a to je co říct. Politika, politický žurnalismus, pečlivé plány, hýčkané křivdy, nenaplněné ambice, páky, zrady - House of Cards to má všechno. Sám nevím proč nemám pro tenhle konkrétní seriáolový klenot pátou hvězdu - možná proto, že mě nepobavil tak jako Banshee, nenadchnul mě výpravou jako Řím, či Hra o Trůny, nezanechal ve mě nic zásadního jako The Wire či Sopranos a o politice mně toho neřekl nic, co bych před tím nevěděl, nebo netušil. Co však není, může velice snadno být - na druhé podívání, či s druhou sezónou můžu názor změnit velice snadno. 80% (29.11.2013)

Ruthless pragmatism. Vydírání, korupce, (ne)předstíraná (a)morálnost, ctižádost a touha po moci s americkým úsměvem na rtech v hávu vysoké politiky. Znáte ten rozpolcený pocit, kdy na jednu stranu chcete tak strašně moc vidět další epizodu a to nejlépe hned teď, ale zároveň si jí pustit nechcete, jelikož to znamená okradení se o celý jeden díl a tedy nevyhnutelné přiblížení se konci, kde již žádná další epizoda nečeká? Znáte? Tak přesně tohle je v mých očích zámořský remake House of Cards. Jde o remake, který má smysl, protože jakkoli obě verze vycházejí ze stejné situace, tak se každá vydá svou vlastní cestou. Americká verze do značné míry staví na pragmatické dynamice Underwoodovic vztahu a má (ne)překvapivě mnohem blíže ke Dnům zrady než k předloze (což díky Willimonovi není žádná náhoda). Jde o ukecanou politickou intrikárnu, na kterou zdánlivě padne ono okřídlené „sere mramor". Zdánlivě. Ve skutečnosti však těžko najít seriál, kde by to pod povrchem tolik vřelo hmatatelným dusnem. K čemuž až nečekaně dobře sedne i výrazně fincherovsky vycizelovaný chladný vzhled; a to zdaleka nejen v jím režírovaných epizodách. S pozdějšími sériemi tvůrci postupně do seriálu více a více zapracovávají aktuální témata. Což (prozatím) vrcholí v třetí řadě linií s AmWorks a "jakože Putinem"; a překvapivě to ani v jednom případě není ke škodě, přes koleno lámané a nepůsobí to jen jako "nutná vatózní výplň, protože nevíme čím těch třináct dílů na sezónu vyplnit", ale zároveň se nedá popřít, že třetí série se (nejen) díky tomu veze na jiné vlně než ty předchozí a není to vždy jen ku prospěchu. Čtvrtá série pak sice nezačne v úvodních dvou třech dílech nejlépe, ale záhy se vyprofiluje do druhé nejlepší řady; jakkoli mírně přitažené za vlasy. Také je oproti předchozím balastu zbavená a tedy více dynamická; což se projevuje i kratší stopáží jednotlivých epizod (cca 8 minut na díl čili ve výsledku jakoby o dvě epizody kratší). Seriál to nepochybně není bezchybný (ostatně co je; tady vadí především product placement a méně sevřená druhá série, které schází "polidšťující" element à la Peter Russo), jen tak po většinu stopáže působí; především pak ve své úvodní a čtvrté řadě. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 5/5 | (10.11.2013)