Perfect Days

Když mám při sledování filmu neustále pocit deja vu (že tohle jsem už viděl v jiném romantickém filmu, v jednom anglickém, v jednom francouzském...) a když některé scény jsou pojaty jako z televizní reklamy, už to samo mne odrazuje od sledování a jakéhokoliv pokusu o vcítění do postav. Jenže ty postavy jsou naprosto... podivné, jako z jiného světa. Možná světa pražských inťošů, ale ne ze světa běžných lidí. Nevěřím tam nikomu nic. Kamera, některé záběry, občas využití hudby, to docela ujde, ale celkově je to mizérie. (01.05.2013)

Nejde ani tak o film Alice Nellis jako producenta Biermanna, který se rozhodl využít jediného fungujícího modelu do dna. Přesto i po křečovitém Románu pro ženy a o třídu vyvedenějšímu kasovního útoku Vejdělkových dvou posledních komedií má i tento "produkt" stále co nabídnout. Devizou je hlavně divadelní předloha, která přeci jen ale na plátně vypadá tuctověji než na jevišti. Dále je to vyrovnané a sympatické herecké obsazení, které suverénně vede charismatická Ivana Chýlková. Alice Nellis prokazuje, že po řemeslnné stránce je stále v naší kinematografii špičkou - její styl je hladký, vyvážený, rytmus filmu a dialogů nekolísá, hudební dramaturgii opět zvládla na jedničku. Přesto ale ze snímku dosti čiší silná snaha o efektivitu, protlačování vlastních preferencí, která hraničí až s reklamní rétorikou, prostředí děje je jakýmsi protiproudem směřujícím proti živosti postav. Perfect days nakonec není ničím víc než precizní ukázkou, že i v naších podmínkách může vzniknout po všech stranách fungující producentský produkt, jehož životnost se počítá spíše s minutami strávenými v kině. Přesto i po odchodu zůstává alespoň povznesená nálada z času stráveného v sympatické společnosti. Po vymknutém experimentu Mamas and Papas Nellis alespoň složila reparát z režijní a dramaturgické svéprávnosti. (11.12.2011)

Alici Nellis, zdá se, opustily ambice točit „velké umění“ a jala se parfémovat mrtvá zvířata. Perfect Days jsou navoněnou zdechlinou vcelku vážně míněným využitím reklamní (potažmo televizní) estetiky, předstíranou světovostí a neochotou ukázat alespoň kousek hnusu, který ona vůně překrývá. Neštěstí se dějí zásadně vedlejším, sociálně viditelně slabším postavám, hlavní hrdinka jen neví, kým chce být. Jakákoliv (zá)vážnější scéna je okamžitě vytěsněná infantilním humorem a popíkovým songem. Žije se pro hmotné statky a tělesnou slast. Divadelní členění na akty upozorňuje na původ předlohy a podtrhuje myšlenku života coby nonstop párty (narozeniny, Vánoce, Nový rok, Valentýn, narozeniny, Den matek, narozeniny). Hlavně si to užít. O „unheimlich“ věcech se zde, stejně jako v mnoha jiných romantických komediích, raději ani nemluví (dispozitiv sexuality tyto filmy přejímají v lepším případě z doby před padesáti lety). Nesmyslná tabuizace jistých témat, neschopnost mluvit na rovinu postavám komplikuje život a natahuje zápletku nosnou nanejvýš pro jednu epizodu televizního seriálu. Dospěle, bez hysterčení a pitvoření, nejedná nikdo a pokud už má v režisérčině světě někdo nárok být brán vážně, tak ne muži. Jeden z nich je za necitlivého burana, druhého si hrdinka během ponižující procedury přetvoří k obrazu svému (z alternativce v metrosexuála) a třetí je gay, plnící roli kamarádky na klábosení (s tou nadstandardní funkcí, že může posloužit rovněž coby dárce spermatu). Větší zájem Nellis v zásadě věnuje jen Erice, která jí je, předpokládám, nejbližší. Ostatní postavy redukuje na komediální figurky nebo zosobněná varování před tím, kam by se protagonistka svým poslušným plněním očekávané role matky/ženy v domácnosti mohla dostat. Jsou filmy, které nám dávají možnost na dvě hodiny uniknout do růžovějšího světa a jsou filmy jako Perfect Days, které nás do onoho světa zavlečou a dvě hodiny nás přesvědčují, že takhle a jedině takhle je to OK. Není. 35% (09.11.2011)

,,BUDE MI PĚTAČTYŘICET. A JE TO MŮJ ŽIVOT!“..... /// Má kariéru, salón, pořad v TV, byt a pořád neví, čím bude až vyroste. Ale hlavně – odmítá předstírat! Pohleďme na komplikovanost ženský (český) duše... Zatímco americký holky jsou ujetý, tahle česká je šílená. (JSTE V POHODĚ?) Vtipný může bejt, že Chýlkovou už nechce ani Klepl. Nebo třeba to, že Klepla chce Issová (zřejmě podlehla tomu ,,přesvědč dědka“), ale většinou sedím, voči valím a lechce nechápu – třeba neuvěřitelně muzikální Kotek mě vodrovnal (naštěstí ještě umí udělat i vtip). Přemejšlím, že jestli vona ví o životě hovno, jak su na tom já? (je mi přes 40, Kotek mě nevzrušuje, mám byt, do salónu nechodím – ani jako lev, a až vyrostu....). Že by tohle dneska bavilo český intelektuály? Dva roky s Erikou můžou uklidnit ženský po 40cítce. ŽIVOT JEŠTĚ NEKONČÍ! My chlapi si radši pustíme film pro chlapy a vy ostatní se modlete, ať není vaším otcem narozeninovej teplej striptér. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou divadelní hru skotské dramatičky Liz Lochhead jsem neviděl. 2.) Baví mě držet palce bukvici, aby dostal(a) z toho svýho chudáka 200 mega spermií (do kelímku). 3.) Jsem radši, když je Chýlková žena. 4.) Ujíždím na Cirkusu Ponorka. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (12.03.2012)

Nebýt skvělého, výborně obsazeného Ondřeje Sokola, příjemné Chýlkové a Vojtěcha Kotka (který mi zde mimochodem vůbec nevadil), jednalo by se o zcela průměrnou až podprůměrnou podívanou a možná bych to po první půlhodině vypnul. Takhle jsem dostal hezký průměr zpestřený několika velmi příjemnými momenty. Na české poměry vcelku dobré, ale nejspíš bych tento snímek nikomu nedoporučil. (19.10.2012)