Špina

Nevyvážené převyprávění Welshovy další knihy má nevýhodu v průměrném režisérovi, který hlavně v druhé polovině ztrácí půdu pod nohama, ale zároveň má obrovské štěstí v obsazení McAvoye do role Robba. Parádní herecký koncert, který zakryje téměř všechny nedostatky. První půle je navíc tak neuvěřitelně nahláškovaná... Pracák je tamtudy, drahý Santo. (21.02.2014)

Další z řad filmů, které nabývají na síle až postupem času. První půlhodinka pro mne nebyla až tak záživná, spíše malinko nudná, ale zdálo se mi, že po té, pro mě ne moc záživné půlhodince, to najelo na svižnější a koukatelnější břehy. Poslední čtvrtina byla emotivní procházka růžovým sadem. V den, kdy jsem si Filth pustil, pouštěl jsem si pořád písničku Creep od Radiohead a v duchu jsem si říkal, že by nebylo tak od věci, aby tato pecka zazněla někdy v nějakém filmu. Když jsem tuto epickou skladbu slyšel na vlastní uši v poslední desetiminutovce tohoto filmu, během níž končil až epickým způsobem i film, spadla mi čelist údivem a po dlouhé době jsem měl prožil pocit tzv. husí kůže. (29.01.2014)

McAvoyova one-man show. Film samotný je sice chvílemi tak šílený a ulítlý, až se se skoro rozpadá na slepenec více či méně povedených scének. Právě díky výtečnému výkonu James McAvoye a vývoji jeho postavy to však i přes jisté neduhy zatraceně šlape a klidně byste si tuhle prochlastanou a prosouloženou anarchii dali hned znova. Jon S. Bairda se vyplatí sledovat. 70% (22.02.2014)

Když život a povaha namíchají v jednom třaskavější koktejl, tak z toho i distinguovanému chlapci mrdne, nic nového. Proč jeblo zrovna synku Mekevojc nepovím, vyčumte si to z filmu sami. S mírnou nechutí však musím konstatovat, že manipulativní trosku kus za poločasem rozpadu zahrál jako z partesu. Obzvláště vyzdvihuji poslední scénu, poslední větu, poslední úsměv- a kouzelný kontrast s následující animovanou částí titulí. Díky hlemýžďákovi za doporučení. (11.10.2015)

K druhému celovečernímu počinu Jona S. Bairda, který je podepsán i pod scénářem, lze přistupovat dvěma způsoby. Lze se ke snímku stavět tak, že záměrem bylo natočit trainspottingový kult, z kterého budou citovány hlášky a vytrhávány scény z kontextu pro svůj pobuřující obsah. Je ale možné SVIŇÁKA vzít na milost a vnímat ho jako představitele tzv. mind-game filmů, tj. těch s narušenou ústřední postavou, jejíž vychýlené optice je vše přizpůsobováno a divák si je tohoto velmi dobře vědom a na tuto hru přistupuje a baví se jí. Proč je dobré snímku vyjít vstříc a chápat ho spíš prostřednictvím druhé zmíněné optiky, popisuji v recenzi. (15.12.2013)