Sedem psychopatov

Příběhem o scénáristovi, který píše o psychouších, si McDonagh vyrobil neprůstřelné alibi na všechny absurdity a na první pohled jasné hovadiny, co s ničím nesouvisí a souviset nikdy nebudou. Záleží tak jen na úhlu pohledu; buď je Martin prachobyčejný alibista, který má rád zadní vrátka dokořán anebo naopak frajer, kterej se divákovi nebojí naservírovat úplně jinou hru, než jakou by jeden čekal. Můj úhel pohledu je doufám jasný... (12.03.2013)

Jako dokumentární dílo ohledně filmů o psychopatech, zacílené na studenty psychologie, popřípadě na vyhladovělé filmové kritiky, to možná nemá chybu. Navíc já mám dokumenty rád. A psychopaty všeho druhu mám ještě radši. Jenže tohle byla taková... rozcajdaná slátanina. A děj osciloval mezi zábavou a nudou i mezi žánry jak na koronárce křivka elektrokardiografu, při nahazování pacienta se zástavou. A zasypal mě takovou spoustou odkazů, že jsem se z té hromady furt jen vyhrabával a už neměl čas na zábavu. (03.04.2013)

Pamätám si, že "V Bruggách" som zmeravel, na celé to sofistikovane napísané/natočené/odohrané/ozvučené, žánrové divadielko som vtedy civel ako na maľby od (príznačne začleneného) Boscha a fikčný svet bolestivej kauzality odľahčený skrz singulárnu poetickosť ma po pár pridružených falzifikátoch prevelice osviežil. M. M. pokračuje v najlepšej tradícií seba samého a jeho "Seven Psychopaths" možno považovať za jedny lukulské, cinefilné hody počas ktorých sa bude u vybraných ľudí chrochtať blahom. Nekresťansky vystavaná konverzačka v duchu tarantinovského pulpu koketujúca s ritchieovským podfukárstvom a zabezpečená mcdonaghovským dotykom melancholicko-katanského absurdna, s nadhľadom vkomponovanej recesistickosti. Nepriestreľný koncept od ktorého sa spoľahlivo odrážajú výtky typu "nemiestna explicitnosť" alebo nebodaj "dialógová nudnosť" kedže každý jeden bočný aspekt je súčasťou prešpekulovanej autorskej idei v ktorej aj sprvu nepatrná maličkosť nesie neskôr mimoriadnu dôležitosť. Gurmánsky casting, ušľachtilý soundtrack, ukážková práca i prechody medzi papierovými a (i)racionálnymi sekvenciami. Muchy to má (nekompaktnosť, škrobenosť), ale tie som asi po polhodine masakrálne zabil a už si len naplno užíval ten krásne podlý, mnohovrstevnatý performance. Po druhej projekcií nadšenie klesá, vkráda sa nevyváženosť čo do dávkovania rôznorodých nálad a vykonštruovaných situácií ktorá mi pri prvom sedení akosi nevadila. I keď to stále považujem za funkčný model režírovania, postrádam onu ladnosť Brúgg a z hľadiska kombinovania jednotlivých dejstiev trochu viac prezieravosti. (15.11.2012)

McDonagh si ukousnul až příliš velké sousto a po geniálně jednoduchých Bruggách přináší snímek, který se chvílemi dost ztrácí ve své vlastní podivnost a komplikovanosti. Herecky je to samozřejmě parádní, Rockwell zde zase naprosto ruluje a hlášek a památných momentů zde každý dostane dostatek. Linie o psaní scénáře ale většinou moc nefunguje a celý film se díky ní malinko rozpadá. 70% (07.02.2013)

Takže je to (alespoň u mě) oficiální. McDonagh je pro mě Tarantino, kterému rozumím (respektive, u kterého chápu, proč je populární). Seven Psychopaths přitom pro mě zpočátku bylo zklamáním, čekal jsem, že se nasměju trochu víc, ale jak film pokračoval a pokračoval tak si mě nenápadně získával na svou stranu a po skončení jsem měl takový krásný pocit, že se všechno tak nějak nenuceně propojilo a že já viděl film, který snad jednou získá kultovní status, protože by si jej zasloužil. Casting se povedl na jedničku, hlavní hvězdou překvapivě není Colin Farell ale Christopher Walken, který si ukradl zřejmě nejlepší scénu ve filmu SPOILERY! a to dokončení příběhu vietnamského vojáka. Taky musím uznat, že McDonagh má koule, když postaví propagaci filmu na (mimo jiné) Olze Kurylenko, která ve filmu stráví asi dvě minuty. KONEC SPOILERŮ! Upřímně řečeno, čekal jsem film, u kterého se smíchy potrhám. To jsem nedostal, ale dostalo se mi něčeho lepšího - filmu, na který se s chutí podívám podruhé, potřetí… a tak dále. 100 %. (31.03.2013)