Bojovník

Sportovní filmy vážně nejsou šálek mého čaje. Zatímco nad fotbalem a hokejem nezúčastněně filosofuji, že vlastně nevím, co z toho nenávidím víc (zpravidla to, co zrovna běží), u boxu mám jasno. Je to agresivní, eklhaftní a naprosto odporná odnož volnočasových aktivit. Bojovník je, až na jednu drobnost, (je cynické označit násilnou smrt - ups, spoiler, jedné z hlavních postav jako drobnost, ale co už) originální a nápaditý jako příběh v písmenkové polévce. Z bídy k bohatství, průšvih, ztráta prestiže, peněz, dosavadního života a dosavadních přátel, kolikrát jsme to tu už viděli? Člověk se skoro ptá - proč to je vždycky trenér v nějaké zaplivané hnusné tělocvičně, kde se i plíseň štítí bydlet a spíš jen zdrženlivě hostuje? Jsou tam chvíle, které měly být dojemné a nebyly (zmíněná smrt jedné z hlavních postav, kdy moje hlavní myšlenka byla - takže další hnusné nevkusné šperky už neuvidíme? uffff), jsou tam okamžiky, které jsem prakticky doslova čekala (a samozřejmě, že jsem i slzu uronila, což neznamená, že mi tyhle prvoplánově citově vyděračské věci nejdou bytostně proti srsti, brečící malé dítě, fakt hnus, rozbrečte mě monologem ke starému dubu, jako svého času Bondarčuk, a řeknu, že jste dobří), není tam rozjuchaný závěr, kterého jsem se bála. Jsem ráda, že s konečnou platností bylo odhaleno, že box je něco jako šachy. Je to srovnání, které se pro hlubokou filosofii jednoho a druhého dere na jazyk a nerozumím tomu, proč to není více zdůrazňováno. Pohlédněme pravdě, a Jakeovi Gyllenhaalovi, do očí, (nebo do toho jednoho, do kterého mu ve filmu pohlédnout jde, druhé prakticky nevidíme). Bojovník není žádný převrat, je to solidně odvedené řemeslo, které sem tam vykřeše malou jiskru emocí. Jake se mi víc líbil, když krotil horu, než když předváděl svou obranu spočívající v tom, že strkal hlavu soupeři do rány. Pokud jsem ale Warriorovi, což je nehorázně tupý film obsazený tupými ksichty, u nichž chápu soupeřovu snahu přeformovat to na něco jiného, třeba na karbanátky, dala hvězdy dvě, nebylo by fér Bojovníka hodnotit stejně, protože tady jsem hlavnímu hrdinovi nepřála smrt pomalou, strašlivou a krutou, ale kromě toho sportovního úspěchu, o který tu nakonec jde až v druhé řadě, jsem mu zcela upřímně přála, aby vyhrál ten zápas, který opravdu něco znamenal. (04.08.2015)

"Creed vs Southpaw" Obe filmy propagujú boxerský úspech, ale víťaz je len jeden. Mojím víťazom sa stáva Southpaw. Southpaw bol silnejší hlavne čo sa týka príbehu a emočného naklonenia k divákovi. Prvým nečakaným zakopnutím bola smrť krásnej manželky, pretože potom koľko krvi stále vypľúval Billy Hope po zápase som myslel, že sa zdramatizuje jeho zdravotný stav a druhým významným pozitívom vo mne vzbudil záverečný boj, keď do drámy bolo zapojené aj malé dievča. Vtedy som držal palce Billimu aj ja. Aj herecká náročnosť a rozdelenie postáv vyznelo lepšie ako u Creeda , len škoda tej krátkej účasti R. McAdams. Našli sa aj malé nedostatky, ale v celku to vidím na 70%. (31.10.2016)

Trochu vypsychlejší verze Rockyho a zaživnejsi než Warrior. Avšak na Rockyho nic nemá. Bylo to hustý, chvíli jsem přemýšlel nad plným počtem, páč občas ten feeling a vžití bylo dost psycho, ale nakonec zůstanu u těch čtyř, jelikož bych si to asi znova nepustil. Dostal mě Whitaker a jeho vtipkování o oku. (16.04.2017)

// Rocky, Warrior.. i ten Fighter. Něco mi říká, že Fuqua sice všechny tyto filmy viděl, ale stejně si řekl, že to udělá po svém a nevyšlo mu to. Tam, kde totiž zmíněné snímky nemusely vůbec nahlas zmiňovat podtext, které finální bitky doprovázely, tady se Southpaw snaží všechno tlačit směrem k pomstě, k nějakému závěrečnému vygradování. Bohužel to nefunguje. Je to strojené, lehce umělé a ačkoliv se Gyllenhaal snaží seč může, Fuqua to svojí překvapivě pasivní, tlumenou režií hrozně podráží. Jinými slovy, kdyby se místo hraní si na umělce na to vysral a natočil o něco hloupější, přímočařější, akčnější řežbu s výbušnější hudbou a živější kamerou, dopadlo by to mnohem líp. Takhle se ten film zastavil někde v půli cestě a vyprchal do prázdna, což je obzvlášť po výkonu snaživého Gyllenhaala velká škoda. 5,5/10 (02.09.2015)

Je to dražší a více nabubřelé Million Dollar Baby s opačným pohlavím v hlavní roli a místo fyzické újmy je to ta psychická. Fuqua zapadá do mainstreamu daleko více než Eastwood a tak tam, kde si Clint scénu vypiplal svým pomalým klavírem, tupými zvuky úderů a bravurní kamerou snímající šedou tělocvičnu, tam jde na to Fuqua s ukřičeným hip-hopem a trhanými střihy. Možná by to mohlo znít jako hanění, ale nikoliv. Fuqua na sobě v poslední době zamakal, chytl pořádného dramaturga a sic má stále nudného a obyčejného scénáristu, tak jak Equalizer, tak především Southpaw u diváka generují přirozenou cestou emoce. A tak mohu směle říci, že Bojovník je režiséra nejvyzrálejší a nejplnohodnotnější film po všech stránkách od Training Day a to mohu hned hravě na to přihodit druhou paralelu, kdy podobně výrazní, jako hlavní představitelé v oscarovém hitu, kteří na sebe strhávali v podstatě celý film, jsou i zde, tentokrát trenér vs učeň. Whitaker je jednoznačně nejlepšé persona filmu, ale Gyllenhaal by si mohl svým explicitním herectvím a fyzicky náročnou rolí vydupat nejedno prestižní ocenění. Kupodivu je tak Southpaw přes všechno to klišé, předvídatelnost i jednoduché narativní vyprávění o snu, pádu, vzestupu a nalezení těch správných hodnot dostatečně autentický, upřimný a syrový tak, že bude bavit nejen jednoduchého konzumenta, ale i člověka, který chce od filmu trochu víc a zároveň je ochoten u klasických neduhů velkých produkcí přimhouřit oči a nechat se vtáhnout. (25.07.2015)