Modrý vták

Zkraje projekce břinkne člověku v hlavě vzpomínka na „dětské“ íránské filmy, záhy však pochopí, že se ocitl v odlišné umělecké dimenzi, dimenzi, kde to, co neexistuje (mrtví, nenarození) je přítomno v existenci, a naopak, to, co existuje, má na dohled své minulé i budoucí nebytí. Je pozoruhodné, jak prostými prostředky režisér konstruuje magicky osmotickou cestu tožských dětí, během níž se bytí s nebytím vzájemně nahmatávají a jež je konána paralelně v zemité realitě (rušivé momenty konceptuálního světa dospělců) a v realitě metafyzicky filozofující; každá z cest se pak uzavírá vlastním koncem. I když bych mohl film nahlédnout i odjinud, působí - na mě - hlavně jako pobídka k úvahám o existenciální pozici člověka, již prchavá vidina modrého ptáka, ať už mu přiřkneme jakoukoli symboliku, možná příjemně ozvláštní, ale nezmění. (12.10.2020)

no tak já nevím... proč toihle dávali do velkého sálu? dovedu si představit, že někdo i toho nezaklimbal, ale já to nebyla. Jedna hvězda za originální pojetí, jinak tedy nic pro normálního smrtelníka. Čas u tohohle filmu utíkal tak neskutečně pomalu, že bych to tak potřebovala před uzávěrkami, ale jinak na umření :( (09.07.2011)

Pravděpodobně jde o intelektuální podobenství plné symbolů a odkazů. Ale já to považuju za vizuální a technický experiment, jenž má zásadní problém v tom, že se po 30 minutách stává nekonečným a neproberou vás ani řvoucí děti v sále. Gust to točil na 'ÜberScope," takže je to obraz široký jak zadek Haliny Pawlovské a celé přes modrý filtr, takže vám u titulků prostě "modrá je dobrá" bude vysloveně chybět. Samotné vyprávění z africké vesnice je dost schematické, plné různých symbolů (nenarozené děti, různí králové, modrý pták apod.) a neustále se opakujících dialogů, jenž dohromady zní jako dětská písnička. Klidně přiznám, že jsem dokázal pochopit takl 30% sdělení a film asi není určen primárně divákům jako já. Ale přesto si myslím, že vykašlat se na děj a vyprávění jen tvůrce uzavře ve škatulce nepřístupného a sám toho bude pak litovat... 30% (08.07.2011)

Podobný filmový žánr putování zemí za poznáním mají třeba v íránské kinematografii, ale tam to alespoň mají uvěřitelně zpracované. Tady je obraz širokoúhlý jak pro Cineramu, vše snímáno přes modrý filtr, takže člověk má postapo pocity či že se to odehrává v zimě, náklaďák tam z levé strany obrazu do pravé přejíždí zpomaleně snad pět minut, a děti vždycky někam přijedou, pronesou nějaké moudro jako "Všichni ptáci odlétají.", potkají se s mrtvými prarodiči, nenarozenými dětmi (že tady někdo viděl tu ruskou pohádku?), zahrají si fotbal, dojdou k moři, a to, co šli celý den, najednou za minutku zvládnou zpátky, maminka je opět vykoupe (10 minut jako na začátku), složí prádlo (5 minut) a je kaněc filma. Nemám tenhle nicneříkající art stylu „diváku, vyber si, co chceš, sám nevím, co říkám“, nemám jej rád. (20.10.2021)

Buď je to geniální nebo odpad a já se pořád nemůžu rozhodnout. Dvě černošské děti (pěkně maminkou vykoupané) hledají modrého ptáčka, který jim utekl, potkávají mrtvé prarodiče (skvělá dědečkova píseň o tom, jak je všechno mrtvé), ještě nenarozené děti s rozkošnými čepičkami a tatínka vezoucího na motocyklu rakev (kterou použije dřív než čekal). To všechno je stále modré a neskutečně širokoúhlé. Občas jsem usínala, ale stejně to mělo takovou zvláštní (patrně modrou) náladu, která ve mně přetrvává a díky níž nemůžu celý film úplně zatratit, i když absolutně netuším, co tím chtěl autor říci. (27.07.2011)