Dech

Tak se mně podařilo poměrně brzy za sebou natrefit opět na příběh o umírání, kterých poslední dobou přibývá čím dál víc a někdy už je opravdu docela obtížné to nějak komentovat. A už vůbec je těžké projevovat empatii k lidem, kteří trpí něčím, co je nám na hony vzdálené a těšíme se zatím poměrnému zdraví. Ale tady se mně to z velké části podařilo díky skvěle vybranému hereckému obsazení. A možná i proto, že i já jsem ležela s kyslíkem umístěným tak, jak ho měli kluci ve filmu, ale naštěstí pouze jeden den. Je zajímavé, že i takhle nepříjemné a depresivní téma se dá zpracovat tak, že jsem na konci necítila tu známou, drtivou, citovou podbízivost a tlak na slzopudné kanálky i když tam pár momentů bylo, ale tentokrát mi to sedlo. Zásluhu na tom taky bude mít bezesporu nejen Tommy, ale i Xavier (který mně chvílemi připomínal Colina Farrella), protože to byla moc sympatická dvojka. Jen s tím popiskem (v obsahu nahoře) sexy partnerky Xaviera bych byla asi umírněnější. (27.08.2014)

Rozhodně jeden z těch lepších filmů o umírání, nebo chcete-li o vážnch chorobách, abych nebyl na úvod zase až tak morbidní. Vše je taková přirozené, k čemuž možná přispělo zpracování z "netradiční " filmové země a pro mě hlavně úplně neznámí a neokoukaní herci. Hlavně za ně a za velmi povedený (ne)konec dám dnes horší čtyřku. (05.09.2014)

Super drama o umírání, který ale nehraje na city jak se o to snaží třeba Amíci. Syrový, depresivní film, ale zároveň nechybí humor, hlavně ten černý samozřejmě. Film, kterej mě moc bavil, ale nebylo to úplně lehké koukání...člověk si říká, buďme rádi za naše zdraví. Taky postavy byly velmi sympatické. Silné 4 hvězdy. (19.11.2016)

Smrtelná nemoc je oblíbeným filmovým tématem, ale ne moc často je podávána s humorem. Na samotné cystické fibróze nic vtipného není, ale autoři při líčení osudů svých několika touto nemocí postižených hrdinů zvolili sympatický nadhled. Sice jsem tak úplně nechápal frenetický potlesk v sále, ale film už má ceny diváků ze čtyř jiných filmových festivalů, takže na mnohé to zřejmě zabírá víc... (08.07.2011)

Hans Van Nuffel naznal, že Dech je možná tak oblíbený z jednoduchého důvodu: je dojemný. "Kapesníky s sebou" je heslo téměř každého snímku o postavě trpící nevyléčitelnou chorobou, ale ne každý z těchto snímků ve vás zanechá hlubší pocity. Kromě dojemnosti je totiž třeba i něčeho víc. Je potřeba nadhledu, výborných hereckých výkonů (a především uvěřitelných, propracovaných charakterů), je potřeba bořit klišé a ukázat souboj na život a na smrt bez obalu. Dech je příběhem teenagera, který musí předčasně pochopit, jak může být život krutý. Je příběhem o rozhodnutí nežít i za cenu toho, že ztratíte to nejcennější, co máte: život. Tom není nepříjemný fracek, ani zoufalec, snaží se bojovat svým vlastním způsobem: poddáním se svému hořkému osudu. Navzdory svému věku máte neustále dojem, že to má v hlavě srovnané. Ví, co přijde, co ho čeká, jen o tom nemluví. Je to vlastně příkladný existencialista, který si sám rozhodne o svém osudu. Nečeká na svolení, svůj život nikomu nepůjčuje - před očima se nám pak odehrává doslova sobecký souboj. Má člověk právo druhému vyčítat, že nechce žít? Má člověk právo zachovat se sobecky a dobrovolně odejít z tohoto světa, a to proti přání těch, co ho milují? Na světě je hodně druhů sobeckosti, ale vystihnutí právě téhle je jeden z nejtěžších filmových úkolů. A úplně nejtěžší je zůstat doslova subjektivně objektivní - což se Hansi Van Nuffelovi povedlo především otevřeným koncem. Žádný happyend, žádná sad story. Jen realita. (ještě jedna věc je zajímavá - Hans Van Nuffel původně zamýšlel postavu Toma a Lucase jako jednoho jediného člověka, k jejich "rozdvojení" došlo až později, Lucas je tak "starším" Tomem, jeho starším já) (05.07.2011)