Lenny
Réžia:
Bob FosseKamera:
Bruce SurteesHudba:
Ralph BurnsHrajú:
Dustin Hoffman, Valerie Perrine, Jan Miner, Bob Collins, Richard O'Barry, Kathryn Witt, David Joseph Martinez, Ted Sorel, Glenn R. Wilder, Bob Fosse (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Nezvykle otevřený, nic nezastírající životopisný snímek pojednává o slavném americkém baviči Lennym Bruceovi, který holdoval drogám, přisprostlým vtípkům a posléze se vrhl na politické útoky. To vše jej přivádělo do konfliktu s prudérními spoluobčany i zákonem. Vynikající herecký výkon Dustina Hoffmana v titulní úloze hraničí až s jakýmsi souzněním s představovanou osobností. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (68)
Mám smůlu, že dva nejvýraznější snímky Boba Fosse jsem viděl jako první a nasadil jsem si laťku neúnosně vysoko, takže následující setkání byla rozpačitější. A nejhůř to zatím odnesl právě nebohý Lenny. Doufal jsem v obdobu Formanova Muže na Měsíci, jenže tomu neodpovídá ani kvalita scénáře, ani režie, ani postava hlavního hrdiny, ba ani výkon Dustina Hoffmana. Dustin je sice obecně považovaný za špičkového charakterního herce, ale typově se k charakteru baviče Lennyho nehodí. V jeho podání nejsou standupové výstupy komické, spíš upocené, a vkládá do toho snímku nechtěný rozměr. Navíc, upřímně řečeno, Bruce nebyl velkou osobností, ale spíš někým, kdo se ve správný čas objevil na správném místě. Na tématech, se kterými pracoval, spíš parazitoval a rozhodně mu nešlo o nic víc než vydělat na kontroverzním obsahu a stylu. Nacházím jen hodně málo porozumění pro jeho lidskou stránku, je to spíš odpudivý sebestředný týpek než kdokoli jiný. Celkový dojem: 45 %. ()
Vynikajúci Hoffman v skvelom životopisnom filme s nezvyčajnou, no napriek tomu skvelou réžiou. Fosse sa nezaprie, po Cabarete nám predvádza rovnakú strihovú "striedavú" koncepciu. Kým v tom sa striedala príbehová časť s hudobnými časťami, tu sa príbehová časť strieda s Bruceovými javiskovými vystúpeniami, čo je pre životopis zvláštny postup. Rovnako tak ma prekvapila absencia záverečným tituliek, ktoré by vysvetľovali, ako išiel život po konci filmu, no to nie je výčitka. Čo však výčitkou (zľahka) je, je že je tu na pokojnú životopisnú drámu priveľa erotiky, avšak chápem Fosseho zámer spočívajúci v paralele medzi Lennyho "nemravnými" a bezservítkovými vystúpeniami a erotikou v jeho živote, no tento zámer sa trochu minul učinkom. No ani tento fakt a chvíle nudy nič nemenia na tom, že Lenny je skutočne vynikajúci politický film a skvelá Hoffmanova "one man show"... ()
Nebyl levný. Suverénně předváděl jedny z nejlepších, nejdelších výstupů. Měl lví podíl. Tam, kde trávily noci řeči, zavěšené v přítmí zakouřeného /su/terénu. Měl jich plnou pusu. Jazyk ostrý, ne/p/otupen. Seříznul je všechny. P/r/outník slov. Módní sígr. Provokativní mluvka. Ležérní, zlobivý spíkr. Byl stále svůj, když stál. Byl král, když na něho houfně útočily světelné, morální kruhy. Malý velký muž, jenž absolvoval offside, kterého umlčely až jeho vlastní stíny. ()
Filmové puzzle. Jednotlivé dílky postrádají návaznost a pokud divák stojí o plnohodnotný zážitek, musí si je v hlavě sestavit k finálnímu obrazu svému, což byl zajisté velmi originální nápad, avšak pro mě byl ten sled chronologicky neseřazených scén poměrně rušivým elementem, který jsem zpočátku nemohl vystát. K mému překvapení jsem se však tomuto stylu přizpůsobil a s jistým zaujetím jsem sledoval dál. Lenny je celkově vzato dosti otevřený film obsahující určitou obscenitu a vulgární projevy, s čímž je třeba počítat vzhledem k autenticitě. Výpovědi Lennyho blízkých z něj místy dělají spíše dokument, než životopisný film, což jsem bez problému akceptoval. Dustinova obsáhlá průprava na roli je evidentní a na jeho výkonu je postaven téměř celý film, což mi však ke spokojenosti tak úplně nestačí. Hudební složka zde představuje zhruba 1% filmu a pátrat zde po emocích je jako hledat jehlu v kupce sena. Nevím zda je zapotřebí více projekcí, či obdiv Lennyho Bruce, nicméně mě jeho život neoslnil. 65% ()
Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás. () (menej) (viac)
Galéria (54)
Fotka © United Artists
Zaujímavosti (4)
- V rámci přípravy na roli si Dustin koupil kartičky, na něž si zaznamenával důležité informace, které o Lennym Bruceovi zjistil. Díval se na jeho filmy, četl knihy, hovořil asi se šedesáti lidmi, kteří Bruce důvěrně znali, a pečlivě se soustředil na postřehy o tom, jak by měl vypadat umělecký portrét postavy, která ještě nedávno žila. (Rocky62)
- Do role Lennyho byli zvažováni také Al Pacino či Cliff Gorman. (Rocky62)
- Pro Boba Fosse byl Dustin Hoffman jeho první volbou, proto mu také zaslal scénář. Přestože se Dustinovi scénář líbil, roli přijmout nechtěl. Foss však o něj usiloval natolik, že když se sním setkal v restauraci nebo ve společnosti, komediantsky padl na kolena a úpěnlivě jej prosil, aby roli přijal. (Rocky62)
Reklama