Thor: Temný svet

Kladivo a čarodějnice, Shakespeare a Star Wars, Londýn a Loki, Marvel a plevel. Jsou filmy, které si pro sebe ukradne vedlejší postava. Joker v Temném rytíři zastínil Batmana. Darth Vader si ukradl Temnou stranu Síly a celé publikum ve Star Wars. Christoph Waltz převálcoval ostatní Hanebné pancharty. A Benedict Cumberbatch ovládl všechny vesmíry Star Treku. A teď se k nim připojuje Loki, zlobivý bratr norského (polo)boha Thora, v okouzlujícím podání Toma Hiddlestona. Thor má velké kladivo, Loki charisma vyžilého rockera, který čerpá svou psychopatickou a zranitelnou hanebnost od hitchcockovských záporáků i Alana Rickmana. Ale je s ním větší legrace. V pokračování Thora je ústředním komickým a zároveň ironickým elementem: stal se z něho hláškostroj, který obratně shazuje jak marvelovskou mytologii, tak ostatní hrdiny z Avengers. Nechybí ostatně ani odzbrojující cameo, po němž kino bouřilo smíchy. Jenže Lokiho je ve filmu málo a kromě něj funguje bezchybně už jen druhý britský import, londýnské lokace. Jinak totiž zbývá jen na vodě postavená mytologie, blouznivá astrofyzika a pokus o meziplanetární romanci na ose Londýn-Asgard, který ovšem monumentálně ztroskotává na nulové chemii mezi Natalií Portman a australským lamželezem Hemsworthem. Snímek je pozoruhodně nevyrovnaný: zatímco první půlka je pomalá, ospalá jízda skrze stáda zlotřilých elfů a naivních osmdesátkových zápletek, jakmile Loki dostane víc prostoru pošťuchovat se s bratrem, Thor se rozjede a nabere takové komediální obrátky, že se nestačíte divit temnému názvu. Takže pro příště, milí Marveláci, nechte Thora hospodařit někde na kukuřičném poli v Nebrasce a přihrajte nám šťavnatý spin-off s Lokim. Vždyť Bohové musejí být šílení. (09.11.2013)

Nejsem nasrán, jen jsem doufal, že tyhle porodní bolesti při tvorbě širší mytologie a výstavbě schůdků k Avengers mají v Marvelu dávno za sebou. Ale nikoliv. Pokud vás iritovalo, jak se v druhém Iron Manovi vše plácá na místě, záporák je cucaný z prstu a vše se točí okolo budování přímé trasy k ultimátní týmovce, budete u druhého Thora trpět úplně stejně. I tentokrát se totiž hraje s MacGuffinem, jehož účel leží v budoucnosti a k němuž je přimotán záporák, jehož existence na filmovém plátně je podobně matná jako asgardský celek, který musí být pro alespoň nějakou zábavu zasypán kotlem instantního a často na sílu tlačeného humoru. Taylorovi všechna čest, že přinesl reálnější feeling, odstranil papundekl a dotáhl některé linky. Chybí mu ale Branaghův kumšt (a to i v akci!), jenž v očích mnohých dokázal vysvaleného kladiváře zasadit nejen do nerdovských, ale i mainstreamových srdíček. Problém ale leží i někde jinde. Ve vedení, které se začíná nebezpečně motat v seriálovosti budovaného vesmíru a nemá dostatek odvahy, aby kromě drobných řezů učinilo byť jen jeden zásadní. Obávám se, že jestli po Avengers 3, k nimž Thor 2 pokládá první cihličky, nepřijde restart, celé to tvůrcům exploduje do ksichtu podobně jako se to Marvelu několikrát stalo v komiksech. (05.11.2013)

Jestliže Iron Man 3 vzbudil naděje, že by se marvelovky konečně mohly vymanit z předvídatelné kolonky „řemeslné omalovánkové tuctovky nic proti ničemu a za každou cenu pro všechny a tedy ve výsledku pro nikoho“ a vydat se svébytnější cestou, tak nový Thor tuto naději zadupává hluboko do země. Nic tu není vyloženě špatně, ale zároveň tu nic není ani vyloženě dobře; prostě připosraná sázka na jistotu jako většina předchozích marvelovek. Opravdu zdařilé je to pouze v těch momentech, kdy se to nebere vážně. A těch je jako šafránu; Lokiho cameo kejkle, věšák, metro, obludka s holoubky a… A to je tak nějak vše. Ve výsledku tedy cca třicet vteřin opravdové zábavy a nikoli pouze jejího předstírání? (08.11.2013)

Největším kladem i záporem pokračování THORA je nesoudržnost. Díky ní dovede být dvojka s podtitulem TEMNÝ SVĚT na rovině scén či delších pasáží nesmírně opojná, ale jako celek nedrží příliš pohromadě, protože je pojata jako část z mnohem komplexnějšího universa. Nahrazení Kennetha Branagha, který ke zfilmování komiksové předlohy prve přistoupil stejně jako ke svým shakespearovským adaptacím, za převážně seriálového tvůrce Alana Taylora se ukázala jako strategicky dobrá volba._____ Film je totiž pojat jako čtyři dohromady spojené epizody jednoho seriálu, kdy každá je vždy jinak odvyprávěna, přičemž se na konci dočkáme cliffhangeru, abychom měli zájem sledovat vývoj dál. Pokud je v odlišné organizaci větších bloků určitý řád, nevadí příliš ani to, že se používají postupy, které byly osvěžující u předchozích marvelovek, ale nyní už zavání určitou generičností. Napsané platí především pro epizodu č. 1 a 3, kdy první je vystavěna jako série izolovaných segmentů, které se postupně začnou spojovat, a třetí zase funguje na principu parťácké podívané, ve které se velmi zábavným způsobem pracuje s flashforwardy (záblesky budoucího dění)._____ Jenže epizoda 2, která směruje divákovy hypotézy směrem zpět, a epizoda 4, která je orientována na vývoj budoucího dění, za dvěma výše zmíněnými zaostává. Stále v nich funguje přechod mezi odlehčeností a vážností i skok od jednoho převzatého vývojového vzorce k druhému. Je ale do nich soustředěna akce, jež je zmatečná kvůli přepínání mezi jednotlivými ohnisky zájmu a neposkytováním informací a vodítek pro orientaci v prostoru a čase (napříč jedním místem/dimenzemi). THOR: TEMNÝ SVĚT tak zastává mezi marveláckými in-house tituly podobnou pozici jako IRON MAN 2, oproti kterému postrádá satirický společenský přesah: je rozpadlou, ale velmi zábavnou výplní, která si pro svou výlučnost mezi ostatními současnými komiksovými adaptacemi zaslouží pozornost. (12.11.2013)

Musím připustit, že druhá procházka přes Homofröst do Assgardu už nevede tolik růžovou zahradou jako ta první a docela by se mi to i bývalo líbilo, kdyby! Kdyby se z té mykologie nesnažil nějaký čurák udělat Hvězdné války, ona totiž ta plasmová děla a intergaylaktické stíhačky nejdou se severským panteonem dvakrát dohromady a buďme rádi, že Mjölnir nebylo třeba vracející se světelné, bateriové kango, ale jen jakýsi nástroj na zatloukání tventyháčků do růžových stěn, protože nikdo z těch zaoceánských sionistů nikdy neviděl, jak má vypadat skutečné hetero bojové kladivo. Kdyby jeden z temných elfů nebyl negr, pardon, chtěl jsem říct Afroniflheiman, kteří se na severu objevili snad až jako důsledek přehnaně benevolentní, azylové politiky vůči Somálsku a Luther se schválně díval jinam a ten Bifröst nehlídal. Kdyby Natálka opět nepředvedla, že umí hystericky přehrávat i v kdejaké pomatené, homixové sračce. Kdyby, kurva, někdo za celou dobu ucedil aspoň kapku krve a desetiletí smradi si museli zakrývat oči. Kdyby na konci nedělali všichni v Londýně bordel jako pištivé třináctky při premiéře Heryho Potrata. Kdyby scénář nepsal nějaký bezmozek, kterému v zející dutině lebeční visí na háčku mícha, a likvidace Malekitha by tím pádem nebyla taková do očí bijící kokotina. A to je dohromady příliš mnoho kdyby. Takže zase dvě a Spánemthorem. (07.12.2013)