Teď a tady

Krásný těžký film. Kdy skutečně žijeme? Kdy jsme skutečně šťastní? V těch několika momentech, když se vznášíme v prostoru nad obřím větrákem a zažíváme pocit létání, když po soumraku sedíme na břehu moře a pozorujeme hvězdy a samozřejmě v těch několika chvílích, kdy uvnitř mozku probíhá ta vzácná chemická reakce signalizující pocit lásky. Zbytek života vlastně jen odžíváme a dožíváme. Režisér Ol Parker natočil čistý film, ten z onoho druhu divácky tak vděčné tématiky zobrazení posledního úseku člověka s ortelem nevyléčitelné choroby. Spojení dramatu a romantiky je časté a funguje, pokud si tvůrci ubalancují jemnou hranici mezi sentimentem a citovým vydíráním, což se v tomto případě povedlo skvěle, za pomoci zcela britských ingrediencí, tedy sarkasmu a černého humoru. Ol Parker je zjevně fascinován tématem, které jsou spojeny s konečností člověka, už v předchozím snímku Báječný hotel Marigold popisoval svět seniorů a jejich posledních přání, stejně jako nyní popisuje svět člověka, který ví, že smrt je blízko a chce ten krátký vymezený čas prožít naplno. Chce z něho vypustit ty momenty, kdy skutečně nežije, které vlastně nemají smysl. Teď a tady je lidský a neobyčejně procítěný film a možná ani není nejlepší z té dlouhé řady, co se rok co rok točí, ovšem emoce, které ve mne vzedmul, rozhodně měly smysl, ty necelé dvě hodiny jsem spolu s Tess opravdu žil... (29.04.2014)

Nemůžu si pomoct, ale můj dojem jedné z prvotin Ola Parkera byl trochu vlažný. Po absolvování už několikátého filmu s umírající tématikou jsem se neubránila mírnému srovnávání. Dakota Fanning je určitě výborná, ale tady se do toho položila na moje gusto až moc, prostě příliš hrála a bylo to vidět. Nepřirozenost celého příběhu byla určitě ve zbytečné vyhrocenosti, vyumělkovanosti, velkého množství patetických, těžko uvěřitelných chvil a tak se stalo, že ve výsledku mně to tak trochu emotivně minulo. Ani Adam nebyl tou nejlepší volbou nejen po herecké stránce, kde mě moc nepřesvědčil, ale myslím, že pro partnera Dakoty by se hodil méně playboyovský typ. Když namátkou vzpomenu třeba na Vtip s Emmou Thompson, tak je mi to líto, ale výš dnes nemůžu jít. 70% (23.01.2013)

I kdyz pozapomenu, ze tohle tema uz jsem videla zfilmovene nekolikrat a bohuzel v o dost lepsim podani, tak tenhle kousek trpi prilisnou snahou o dojimani, ktere se miji ucinkem, klišoidními zabery, na ktere uz mam alergii... Dakota je jeste uveritelna, ale Jeremy Irvine je jen hezka tvaricka. Doporucuju spis film My Sisters Keeper, na ktery stale nemuzu zapomenout a i Neklid byl lepsi, i kdyz jsem ho mela trochu problem pochopit. (17.05.2013)

'' I'm only dyin'. It's not contagious... '' Umierajúca Dakota v osemnástich má naozaj výborné, ale pritom nenásilné a neurážlivé hlášky, do ktorých naviac pumpuje podmanivo našlapaný soundtrack a to ju naopak robí živou! Veľmi živou by som povedal. Našťastie tam neboli žiadne scénky, či momenty, kde by všetci boli posraní z jej umierania a hrali prehnané divadielka, akurát som si naivne myslel, že jednou z vecí jej zoznamu bude i ukázať nám kozy. Bohužial...No romaňťárna nahovado a pre istotu, aby to tí tínedžeri nemali také jednoduché, tak Dakote prirobili jednu leukémiu. Mne sa to videlo príliš presladené a pritiahnuté za vlasy na koniec a ten jej malý brat mi tam pil neustále krv, takže ja u hodnotenia trochu pribrzdím! 55% (11.12.2012)

Další z mnoha filmů o těžké nemoci a seznamu věcí, které ještě člověk chce stihnout. Tentokrát snímek v komornějším provedení, upřímný, bez přehnaně dramatických scén a gest, s důrazem na romantickou linii. Dakota Fanning si zaslouží uznání za střízlivý a nenucený výkon, Jeremy Irvine si od Válečného koně trochu polepšil, ale stále mě nepřesvědčil, že je herec. Co ty lidi vede k tomu vybrat si ho do filmu? Tím spíš, že zrovna do tohoto snímku by se hodil daleko víc někdo „obyčejnější“. (31.08.2013)