Teď a tady

Krásný těžký film. Kdy skutečně žijeme? Kdy jsme skutečně šťastní? V těch několika momentech, když se vznášíme v prostoru nad obřím větrákem a zažíváme pocit létání, když po soumraku sedíme na břehu moře a pozorujeme hvězdy a samozřejmě v těch několika chvílích, kdy uvnitř mozku probíhá ta vzácná chemická reakce signalizující pocit lásky. Zbytek života vlastně jen odžíváme a dožíváme. Režisér Ol Parker natočil čistý film, ten z onoho druhu divácky tak vděčné tématiky zobrazení posledního úseku člověka s ortelem nevyléčitelné choroby. Spojení dramatu a romantiky je časté a funguje, pokud si tvůrci ubalancují jemnou hranici mezi sentimentem a citovým vydíráním, což se v tomto případě povedlo skvěle, za pomoci zcela britských ingrediencí, tedy sarkasmu a černého humoru. Ol Parker je zjevně fascinován tématem, které jsou spojeny s konečností člověka, už v předchozím snímku Báječný hotel Marigold popisoval svět seniorů a jejich posledních přání, stejně jako nyní popisuje svět člověka, který ví, že smrt je blízko a chce ten krátký vymezený čas prožít naplno. Chce z něho vypustit ty momenty, kdy skutečně nežije, které vlastně nemají smysl. Teď a tady je lidský a neobyčejně procítěný film a možná ani není nejlepší z té dlouhé řady, co se rok co rok točí, ovšem emoce, které ve mne vzedmul, rozhodně měly smysl, ty necelé dvě hodiny jsem spolu s Tess opravdu žil... (29.04.2014)

Námet možno nie je práve najoriginálnejší, v poslednej dobe je filmov o umieraní viac než dosť, ale aj tak ide o silný, dojemný príbeh. Hlavne zásluhou perfektného výkonu Dakoty Fanning. Nemôžem sa však ubrániť porovnaniu s filmami Pre moju sestru (2009) a Neklid (2011), ktoré aspoň pre mňa, predstavujú v tomto žánri absolútnu špičku. Pravdou je, že ma to emotívne zasiahlo menej ako tieto filmy. Ťažko vysvetliť prečo, atmosféra vo filme bola síce dojemná, ale nedokázala navodiť taký pretlak citov, aby potom na konci prišiel očakávaný výbuch. Bolo to smutné, bolo to dojemné a perfektne zahraté, ale pomyselnú hranicu geniálne emotívnej drámy to neprekročilo. 80/100 (02.04.2014)

Nutno podotknout, že jsem tento film viděl až po snímku Hvězdy nám nepřály. A musím říct, že to bylo tedy dosti výrazně slabší, ačkoli tomu místní hodnocení nemusí příliš napovídat. Herecké obsazení docela ušlo, ale nic moc objevného ani nijak speciálně herecky významného to nebylo... Nejhůře mi na tom připadal scénář a celkové podání příběhu, který dosti pokulhával a byl opravdu hodně daleko za Hvězdama... Měl bych-li to zkrátit, jednoduše řečeno - "Nemocná holka, co má v plánu si v posledních dnech užít se zamiluje do souseda, který s ní je v posledních chvílích, konec." Dále mi ještě hodně vadil ten absolutní citový chlad, který byl možná z pohledů autorů úmyslný, ale osobně jsem ho fakt nemohl zkousnout. Nerad to píšu, ale tohle bylo dosti nudné (ne)romantické drama o téměř ničem. 50% PS: A to jsem dál Hvězdám 5*... (02.06.2015)

Málo kdy se stane že mě film nějak ze startu neosloví a na konec se z něho vyklube romantická a smutná bomba. Začátek je normální a seznamuje vás s příběhem, ale potom vás vtáhne tak moc hluboko že už máte jen oči pro pláč a otevřená usta. Sympaticky všichni herci se smutným ale krásným příběhem, a samozřejmě nesmí chybět dokonalý soundtrack. (03.09.2018)

Jeden z tých slabších "rakovinových" filmov, čo som videl. Postavené na otrepanej téme - "what to do until I die", no keď ide o blbosti ako vyskúšať drogy alebo kradnúť v obchode, tak to nepôsobí dvakrát vierohodne. Iste, ide o puberťáčku a tí majú dosť bordel v tom, čo je v živote dôležité, ale verím tomu, že 99 zo 100 s takýmto osudom by takéto veci nenapadli. Čo sa týka citovej stránky filmu, priznám sa, že viac emócií vo mne vyvolal koniec Terminátora 2 ako tento film. Vidíme tu postavy plakať, ale nepôsobia vôbec prirodzene a podobne nasilu chcú rozplakať aj divákov, no keďže Dakota tu väčšinu času pôsobí ako nesympatický fracek, tak to teda veľmi nefunguje a tradičné filozofické poučky do života na koniec tomu tiež nepomôžu. (24.08.2014)